Však taky je to důvod, proč chodí se mnou na vodítku a na tlamě má košík. Občas se na mě dívá vyčítavě: proč může Iris běhat bez košíku a bez vodítka?
Protože nepojídá jedlé psy, Barte, odpovídám trpělivě.
Někteří jedlí psi to asi nemají v hlavě v pořádku. Místo, aby byli rádi, že jsou mimo dosah...
Zkrátka, příhoda nejnovější: kráčíme, Bart na vodítku. Proti nám rodinka - maminka, nějaká paní a chlapeček. Mezi nimi jedlý pes. Chlapeček běží vpředu a slyším, jak volá:
"Je tam pes! Má košík a je na vodítku!"
Na to maminka:
"Zato náš pes není na vodítku a nemá košík!"
Následuje křik, marné přivolávání psa. Pes běží k Bartovi a myslí si: vida, hňup ujařmený, s košíkem a na vodítku!
Netuší, že Bart má v krku a hlavě energii měřitelnou na megatuny a že dovede úderem hlavy obrněné košíkem přerazit krávě nohu (ne snad, že by se to někdy stalo, ale myslím si to).
Bart se raduje, když to vidí.
Hňup se začne kasat, zavrčí a skočí po Bartovi.
Bum, rána, Bart vede úder hlavou hodný Tysonovy pravačky a hňup odletí jak nakopnutý. Krávou, nezlomenou nohou.
Hňupova paní přibíhá a omlouvá se.
"Nezlobte se! Chudák, pejsek. Nestalo se mu nic?"
Tím myslí Barta.
Uklidňuji ji, že se opravdu nic nestalo. Odcházíme. Paní netuší, že větší radost nemohl její hňup Bartovi udělat. Prožil rvačku a ještě byl litován a nad hlavou mu svítí chlupatá svatozář nevinnosti.