Zápas s Paroubkem
Nemusíte se obávat, že se do sekce psích příhod připletl nějaký politický komentář. V našem rodinném žargonu, Paroubek, toť žába, žabák, ropušák. Do zahradního jezírka se nám nastěhovala ropucha a po nocích tam hulákala a právě od její výřečnosti jsme odvodili jméno.
Potíž je v tom, že Ljuba se žab bojí a štítí a Anna Marie, její dcera, se jich děsně bojí a štítí. Já k nim mám vcelku vlažný vztah, k žábám tedy, ne snad, že bych si v nich liboval, ale moje bání a štítění si rezervuju pro kraby a jim přidružené nohaté potvory pavoučího typu, kdežto žába má dle mého názoru rozumný počet končetin.
A co Iris? V koutě zahrady jsme do včerejška měli uložené zbytky starého plotu. Pondělí, to je den, kdy se navečer otevírá občanům Zvole veřejná skládka a tam jsme hodlali ty pozůstatky odvozit. No a jako předvoj šla Iris. Jelikož je to pes lovecký, specializovaný jako stavěč, zvěř dovede objevit a pak stojí se zalomenou nohou a kouká a kouká a čeká, až přijde udatný lovec a zvěř hrdinně odpráskne. Tak to má v genech.
Takže najednou koukám, jak ta Iris stojí u plotu se zalomenou nohou. Ještě jsem si stačil pomyslet, že staruška už vidí zvěř ve všem možném, třeba si myslí, že je tam zalehnutá zebra... a najednou vidím Paroubka!
Byla to statná ropucha velká jak dvě pěsti, zalezlá hned na kraji. Skočil jsem tedy do kuchyně pro igelitový pytlík a žábu lapil a uložil v pytlíku do auta s tím, že ji vypustím u rybníka. Vracel jsem se od auta a koukám, Irda stojí se zalomenou nohou. On tam druhý Paroubek!
Tyto děje vylákaly ven Ljubu. Pro druhý pytlík běžela ona a taky pro třetí. Ano, Iris objevila i třetího Paroubka. Ten byl zelený, puntíkatý.
"Iris vyšťourala všechny Paroubky," mínila pak Ljuba, když jsme vezli zbytky plotu na přívěsném vozíku na skládku.
"Určitě," pravil jsem nepřesvědčivě.
"A oni si to mezi sebou řeknou, že u nás je zlý čmuchací pes a už sem nikdy žádný nepřijde."
"Jistě se mezi sebou všechny znají," přikývl jsem a poslouchal, jak na zadním sedadle poskakují igelitové pytlíky.

Učení je moknutí
Jsem opravdu zvědavý, kolikrát si budu muset vytopit pracovnu, abych se naučil zavírat sklopné veluxové okno. Svoje supercenné EIZO LCD monitory mám naštěstí stranou, chráněné, dokonce zabudované do důkladného pracovního stolu, takže je nad nimi cosi jako střecha, ale záložní počítač s dvěma CRT monitory stojí rovnou pod Veluxem. Do monitorů zatím nateklo jen jednou, a kupodivu se jim nic nestalo. Včera začalo zase pršet a my se radovali, jak se ta vyprahlá příroda hezky napije, a teprve pak jsem si všiml pootevřených veluxů a představil jsem si pod nimi moje vyprahlé žíznivé CRT monitory.
Veluxy jsou stupidní, stupidní, stupidní vejmysl. Od té doby, kdy francouzský architekt Francois Mansart vymyslel daňový únik (daněna byla podlaží pod střechou, kdežto on vynalezl obytnou půdu s okny proraženými do střechy) - a to bylo v sedmnáctém století - jsou snad laborace s šikmými střešními okny zbytečné. A vida, používají se. A vida, když je někdo hlava skopová, teče dovnitř.
Ano, jsem zvědavý, jak dlouho to bude trvat, než si v sobě vypracuju ten reflex, že při spatření černého mraku vyběhnu do pracovny a ložnice a začnu zavírat sklopná veluxová okna.

Příklad z vyšší matematiky
Všichni si pamatujeme ze školy na příklady z nižší matematiky. Jako třeba že jeden kopáč kope příkop dlouhý deset metrů čtyři hodiny a jak dlouho kopou tento příkop dva kopáči. To je matematika takzvaná prostá. Život ovšem přináší vyšší matematiku.
Takže včera: dokončujeme práce na zahradě u našeho domečku ve Zvoli. K tomu patří i vysetí asi stovky metrů plochy nového trávníku. Nechal jsem přivézt zeminu a najal jsem dva pracanty, aby nám s trávníkem pomohli. Dva pracanti se dostavili, přivezli si kolečko. Jeden začal vozit, druhý zeminu rozhrabával. Koukal jsem na to a napadlo mě, že když jeden pracant vozí kolečkem zeminu, tak dva pracanti ji budou vozit poloviční čas. Popadl jsem tedy naše kolečko a začal jsem vozit taky. A opravdu, hromada ubývala jedna radost. Matematika prostá fungovala.
Jenže pak mi přišlo absurdní, že já vozím kolečkem, kdežto najatý pracant že šmidlá hrabičkami a tak mu povídám, helejte, vy jste desetkrát silnější než já, vozte kolečko a já budu šmidlat hrabičkami! Pracant ochotně popadl kolečko, já se chopil hrabiček, načež se přísun zeminy viditelně zpomalil, takže teď dva pracanti s kolečky vozili zeminu nejen pomaleji, než když jsem ji vozil s pracantem já, ale ještě víc pomaleji, než před tím, když kolečkoval jediný pracant.
Ostatně si myslím, že i ten příklad z úvodu, tedy příklad o dvou kopáčích a příkopu, by ve skutečnosti neprobíhal dle zásad jednoduché aritmetiky, ale právě podle zásad této vyšší matematiky, která želbohu zatím nenašla svého Einsteina.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena