Seminář v ZOO
Celkem pravidelně pořádáme v Institutu digitální fotografie IDIF fotografické semináře. Také včerejší den jsem tam strávil v prostředí, které mám rád - a hlavně: mám ho rád nikoli z nějakých sentimentálních vzpomínek na dětství a na "krásné chvíle s maminkou". Je to tu skvělé teď, v posledních létech, a fascinuje mě, že návštěvu od návštěvy se zde něco mění k lepšímu. Byl jsem tu skutečně nedávno, je to nějakých čtrnáct dní. V spodní části zahrady se staví pavilón pro krokodýla. Posledně tam byla více méně hrubá stavba, teď se tam dotvářejí monumentální umělé skály!

Fotografickou procházku jsme začali ve výběhu lemurů. To jsou roztomilé malé opičky, jejich výběh je řešen tak, že je ohraničen vodou a návštěvníci do něho mohou vejít dvojími dveřmi vstupní brány. Měli jsme štěstí na počasí. Když je totiž horko, lemuři se někdy schovávají ve spodní části, kam za nimi návštěvníci nemohou. Mají tam klid a stín. No a když je zima, jsou ve svém baráčku. Tentokrát byli zvědaví na návštěvníci a nechali se fotit třeba z metrové vzdálenosti, samozřejmě bez mříží, bez skla. No a posledně tam byl v karanténní kleci přírůstek, nový druh černých lemurů. Ti jsou teď už venku a vypadají velmi srandovně, jako Gremlini blahé pověsti. Jednoho jsem vám tu vyfotil:

Když jsem odcházel, dozvěděl jsem se od lidí ze ZOO, že se ve výběhu goril našla jablka napěchovaná hřebíky. No a jeden z následků? Kamerami budou na některých místech sledovaná nejen zvířata, ale i lidé,. Byla to velká ironie, protože zrovna včera jsem napsal do Lidových novin článek o kamerových systémech a o tom, jak se techniky dohledu nad lidmi zdokonalují. Je to smutné, ale je to důsledek počínání - bohužel, jako vždy, některých extrémních jednotlivců.

Zápas s blechami
Není to tak dávno, kdy jsme na Iris objevili blechy. Tedy, nejsem si jist, zda to byly čistě zoologicky vzato blechy - byli to nějací prevíti, zalezlí v její bílé srsti, a na chlupech jsme našli jejich černé stopy. Takže nastoupil osvědčený FrontLine a bylo po prevítech.
Včera večer jsme si prohlíželi zahradu, Ljuba a já, a Iris chodila s námi. Všiml jsme si, že se zastavila u živého plotu a upřeně hleděla někam dolů. Klekl jsem si, v šeru jsem muset jít hodně blízko - a skoro jsem se píchnul nosem o bodliny ježka zatočeného do klubíčka.

Odvolal jsem Irdu, takže se s velkými starostmi vepsanými do tváře uvelebila na jednom ze svých tří pelechů, na tom, ze kterého vidí prosklenými dveřmi do zahrady.
"Jen aby od něho zase nechytila ty blechy," starala se Ljuba.
Namítl jsem, že se k němu nedostala tak blízko.
"No jo," pravila Ljuba pochybovačně, "ale co ty víš, jak dlouho si tu s ním hraje na schovku?"
To je závažná námitka. Hru na schovku, tu má Irda ráda. Má těch schovek v živém plotě několik, ráda tam zalejzá a bafá na mě. No a kam se vejde Iris, tam se vejde celá ježčí kolonie. Nu, uvidíme, zdali povedeme nadále rodinný život ve třech, nebo ve třech plus tisíc.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena