Nora je vděčný fotografický motiv v tom smyslu, že je to MNOU oblíbený fotografický motiv, ne snad, že by ona byla mně vděčná, že ji fotím. Napadlo mě, že by bylo dobré ji fotit z její, tedy z noří perspektivy, jinak řečeno – od země. Pak ovšem nezbývá, než zalehnout.

V poloze ležícího střelce ovšem máte omezený výhled a výstřel a snadno se stane, že vám pes zmizí a už není na mušce. Máte dvě možnosti – vstát a pátrat, anebo zůstat na místě a čekat, až se vám vynoří před muškou, tedy před objektivem. Samozřejmě že druhá varianta je pohodlnější.

Takže ležím a čekám na návrat... a po chvíli začínám tušit, kam se Nora poděla.
Na záda mi zabubnují ťapičky a pak mi mezi lopatky dolehne něco měkkého a teplounkého.
Nora našla pohodlné místečko k odpočinku a za chvilku mi oddychuje do ucha.

 

Socialisace až na úroveň kocoura
Štěňátka se mají socialisovat. Čím víc jiných lidí a jiných pejsků poznají, tím líp a naučí se tak bezproblémově žít v našem přelidněném a přepejskovaném světě. Takže Nora už poznala dva foxteriéry, opatrně se setkala s Betty, to je velmi stará psí dáma a někdejší kamarádka naší Irisky, a potkala ještě dva tři pejsky při procházce.

Kocour Ferda, člen rodiny Knéblů (viz Woleschko), to je ale jiná kategorie. Tam byla opatrnost oboustranná. Po příchodu byla Nora zvědavá a vyběhla se na Ferdu podívat – kocoura rozměrově podobného usurijskému tygrovi. Ferda je pán aristokratického vystupování a nekamarádí se hned tak s někým, raději se stáhl a Nora v sobě našla přirozenou ohleduplnost opravdové dámy a stáhla se. Navíc, pro dámu se nesluší dolejzat za chlapem, tím spíš, když je to kocour. No a bylo pak na Ferdovi, aby se blížil, krůček po krůčku, aby se podíval na tu podivnou návštěvu.

Příhodný okamžik ale propásl. Musí vzít na vědomí, že dámy promíjejí leccos, ale nezájem, ten promíjejí velmi nerady. V budoucnu to zůstane na něm, aby se socialisoval s Norou.

 

Kvadranty
Nemáme velkou zahradu. Do Průhonického parku má věru daleko. Dá se dokonce říct, že je to zahrada spíš malá. Ovšem velikost je pojem relativní, mimo jiné i z toho hlediska, jak malé jste štěně.

Když jsme Noru minulou neděli přivezli, posadili jsme ji na trávník hned vedle vrátek. Zděsila se toho prostoru kolem sebe a popoběhla a strčila hlavu do křoví. Ještě odpoledne si troufla do jednoho cípu zahrady na druhé straně domu. Tam udělala loužičku a bylo jasné, že na nějakou dobu to bude loužičkárna – odhad se ukázal býti správným. Z tohoto poloužičkového území začala ělat první výzkumy.

V prvních dnech se omezila na plochu asi čtvrtinovou. Pak rozšířila území o další kvadrant, ale bylo vidět, že někde v polovině plochy je pomyslná čára, kterou se bála překročit. To ovšem netrvalo dlouho. Záhy prozkoumala skoro celou zahradu.

První skoro: území za křovinami v kotě. To je velmi důležité území, protože tudy sem přicházejí nežádoucí kocouři chytat ptáčky, a proto musí být předmětem obzvlášť ostražitého zájmu. Tam pronikla poprvé včera, mně v patách (já se tam nebojím).

Druhé skoro: území za barákem, tam máme složené pytle se zeminou, nářadí, kolečko a podobné krajně nebezpečné předměty. No, ani hrábě tu nechybějí. I tam se mi proplížila v patách včera odpoledne a byla celá roztřesená vlastní odvahou, když jsme dorazili do míst známých, ano, do těch míst, kam před deseti dny v děsu strkala hlavičku do křoví.

Prozkoumání skončilo. Nastává etapa ovládnutí.

 

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena