Sedím u počítače a píšu. Co bych taky jiného dělal, že. Vedle psacího stolu je kanapíčko. Na něm si dávám dvacet, když je po obědě čas. Pejskové mají povoleno se na něm taky válet.

Píšu a vejde do místnosti Gari. Vyleze na kanapíčko, dívá se, co dělám, pak se opře tlapkou o desku stolu a druhou tlapku mi podá.

Je to klasické shake hands. Potřeseme si rukama.
Dobrý? Všechno v pořádku?
Dobrý. Všechno jde dobře.
Gari je spokojena, zatočí se do kola, ulehne a usne. Já píšu dál.
Všechno je v pořádku.

Vyčurat a spát a…

Znají to děti, znají to naši pejskové, tento před-noční povel. Zavelel jsem včera někdy po desáté, už byla skoro tma. Obřad se vykonává v předzahrádce, tedy v té části zahrádky mezi domem a ulicí.

Pejskové dokonali, zaběhli do domu, zavírám dveře a ouha, ono něco péruje ve dveřích. To je ono „a...“ v titulku. Otevřu dveře a v tom hustém šeru se podívám. No jo, pejskové přikutáleli tenisák. Natáhnu tedy nohu, podotýkám, že jsem byl bos, a zařvu.

On to nebyl tenisák. Byla to žába. Od vidění ji už znám, skokan hnědý, potkal jsem ho před pár dny v zadní zahradě, pozdravili jsme se a on pak zalezl do potůčku, co vede do jezírka. To bylo od něho rozumné. Schovat se do otevřených dveří nebylo rozumné.
Odskákal v pohodě, neublížil jsem mu. Leknul se jistě velice. Já zařval, když jsem se ho tou nohou dotkl, on je důsledně němá tvář. Příště, až se potkáme, se mu omluvím.

Na co čekám

Sedíme u snídaně. Prosklenými dveřmi vidím do zahrady, vidím i střechu sousedovic domu. Ranní pohoda. Vůně kávy a topinky. Za hřebenem střechy se objeví kočka. Někdy je to černá kočka, někdy bílá s hnědými fleky. Nastávají okamžiky napětí: všimnou si pejskové kočky na sousedově střeše?

Na pohodu už můžu zapomenout, protože ji vystřídalo napětí a to se s pohodou vylučuje. Zatím je aspoň ticho. Někdy si nevšimnou, kočka zaleze za hřeben a pohoda se obnoví. Jindy si ale všimnou.

Musím vstát, otevřít dveře, pejskové vyletí, Nora vždycky běží vlevo, Gari vpravo. Nora ječí, Gari mlčí. Kočka zmizí. Nora ječí dál. A pozor: ona neštěká směrem kočičím, ona se otočí a štěká směrem ke mně. Tak pojď, na co čekáš, to znamená ten jekot.
Čekám na to, až přestaneš blbnout a vrátíš se na křesílko a bude zase pohoda, na to čekám, pse.

Pomoc nežádoucí

U téhle práce by ráda asistovala i Gari, třebaže se do práce nehrne. Nora, ta by pomáhala strašně ráda, jako vždycky, když se u nás dělají nějaké domácí práce. Tentokrát ale byly obě jednoznačně a natvrdo odstaveny a chápu, že to berou jako strašnou křivdu.
Natírali jsme terasu.
Máme terasu dřevěnou a ta se musí minimálně jednou ročně natřít speciálním olejíčkem. Pak je pěkná, lesklá, hladká, dá se po ní chodit bosky. Kdyby se nenatírala, zčerná a krom toho, že bude vypadat hnusně, se zježí miliónem třístiček, takže nějaké bosochození by nepřicházelo v úvahu.
Takže se to natírá olejíčkem a u toho nemohou pejskové být z mnoha důvodů, které asi nemusím vysvětlovat ani čtenáři s menší mírou představivosti.
Ubozí odstrčenci zůstali uvnitř a přihlíželi prosklenými dveřmi. Viděli lesklou plochu, po té by se ťapalo… Viděli štětec, pěkně chlupatý, ten by se tak krásně rozkousal. Viděli pixlu s olejíčkem, ta by se dala tak krásně převrhnout…
Nic z toho pejskům nedopřála ta krutá sobecká lopotivá dvojice!