Dnes dokončím Pět neděl v balóně
Dokončuji práci už na třetí verneovce, tentokrát je to Pět neděl v balóně. Nakladatelství Albatros už vydalo mnou převyprávěných Dvacet tisíc mil pod mořem a Patnáctiletého kapitána, teď to tedy bude vůbec první svazek cyklu Dobrodružné cesty, kterou Verne napsal a v roce 1862 u Hetzela vydal. Je to pro spisovatele nesmírně zajímavá práce, vlézt do kůže někoho jiného a poznat jaksi zevnitř jeho metody. Tohle je skutečně raná verneovka, ale už tam jsou úžasné pasáže, naprosto moderně vyprávěné, zejména příběh balónu v poušti, kde cestovatelé zmírají žízní, a pak samozřejmě závěrečná pasáž o tom, jak balón pronásledují lupiči a on ztrácí plyn a klesá a klesá.

Ověřuji i všechna dostupná fakta: tak například ti lupiči, to jsou bojovníci za svobodu, jak se dočítám ve Wikipedii, a ve státě Senegal jsou oslavováni jako národní hrdinové. No a v sousedním Mali jsou tak trochu jako lupiči ... Pak se vyznejme v historii. Vždy je to jen interpretace.

Hanč s Vrbatou se nekonali
Včera jsme si udělali s Ljubou (skoro) volný den - to je výhoda svobodných povolání, kde svoboda povolání znamená vykonávat to povolání pořád. Vypravili jsme se s Iriskou na pěší výlet, ze Zvole do Černík, odtud dolů údolím Zlatého potoka k osadě Havaj a k Maškově mlýnu a pak nahoru do Oleška. Na pláni mezi Oleškem a Březovou bylo vidět, že Iriska má výletu plné zuby.

Jak by ne. Byla zima, foukal silný vítr, všude bylo bláto, nejvíc na Irisce.
Začali jsme se tak trochu strachovat, aby to vydržela. Ljuba se bála, že ji nakonec budeme muset nést. Což by nebylo jen tak. Irda váží dvacet kilo, a neste dvacetikilového, pekelně špinavého zabláceného psa - z Oleška k nám přes Březovou je to skoro čtyři kilometry! Už jsem si představoval, že budu muset svléct bundu a v té bundě že ji poneseme jako na nosítkách. A všichni dopadneme jako Hanč s Vrbatou, padneme sto metrů od cíle.

Nedošlo k tomu, Irda vše vydržela, na dohled Zvole pookřála a sotva jsme vstoupili na pozemek, Irda vyžadovala hru na šíleného psa.
Hra spočívá v to, že ji musím honit, ona utíká a schovává se a já musím křičet:

"Občané! Je zde šílený pes! Ozbrojte se vidlemi a přineste rasův pytel!"
Vydržel jsem to. Nepadl jsem deset metrů od vchodu do baráku..
Takže výlet dopadl nad očekávání dobře.

Vlci, vlci!
Nejsou ve Zvoli vlci, opravdu ne. To jsem si jen na vlky vzpomněl, když jsme včera šli s Ljubou a Iriskou z procházky a už jsme se blížili k domovu, když se za námi ozvalo štěkání. Nebyl to obyčejný štěkot. Na cestě tam byl pejsek, poskakoval a skoro až vřeštěl, naléhavě, zoufale.
Nejdřív mě napadlo, že se mu něco stalo. Jenže on se pohyboval normálně, nenapadal na tlapku, poskakoval, jak už pejsci poskakovávají.
Ljubu zase napadlo, že se někomu něco stalo a on přivolává pomoc.
Vydali jsme se tedy k němu. Jenže když jsme se přiblížili na deset metrů, popoběhl o sto a zase tak vřeštěl.

Prohnal nás půlkou lesa, než jsme pochopili, že on prostě rád vřeští.
No a jsme u té bajky "vlci, vlci", jak ten pasáček tak dlouho z legrace plašil lidi, až jednou ti vlci přišli.

Dnes nad ránem jsem zase slyšel pootevřeným oknem vzdálený štěkot. Ale neoblékl jsem se, nešel jsem zjišťovat, co se děje. Doufám, že se nedozvím, že...
Ale ne. To jen nějaký pejsek rád po ránu štěká.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena