Nora je pořád ještě mladý pes, a tak není divu, že se učí novým kouskům. Učím ji já, učí ji Ljuba, a dovede se učit i sama, jak se ukázalo.

Gari umí kumštík, kterému říkáme kuklík. Dovede se zavrtat do deky na svém křesílku tak, že si ho natáhne přes hlavu a dokonale se zakuklí. Obě mají svoje křesílko (takže nelezou na naše křesílka, tak je to prosté), obě křesílka jsou krytá dekou kvůli poťapání, ale jen Gari dělala kuklíka.

Nora to zřejmě jednou zkusila a teď to dělá taky. Večer nastává zvláštní druh idyly. Ljuba má po šichtě, já taky a pejskové nejinak. Zapálíme krb, sedíme a vedeme řeči, Ljuba a já. A naslouchají nám dva kuklíci.

Kdo je větší spáč

Vezměme to odzadu. Nejmenší spáč jsem já, pokud bychom to měli zkoumat podle ranního vstávání. Před šestou nerad, po sedmé taky nerad, ale někdy mezi tím se probouzím.

Nora je snadno vzbuditelná. Stačí, abych se pohnul, a otevře oči a když se pohnu podruhé, vztyčí se a zavrtí hlavou s hromským zvukovým efektem: plácá svýma ušiskama. Tohle vrtění hlavou, to je psí zvyk, který pozoruji a obdivuji dlouhá léta, aniž jsem pochopil jeho smysl a tím méně pochopil, jak je to možné, že se jim neodkrví anebo nezakrví mozek a nepadnou v bezvědomí k zemi.

No a Gari je kupodivu spací kufr, nebo spací kufírek. Má hlavu zavrtanou do pelechu a je třeba určitého úsilí, abych ji vzbudil. To se pak vyhrabe a udiveně na mě zírá:
Cože? To už je den? To už se jde zlobit?

Sušení

Některé nauky jdou Noře těžko do hlavy. Například vzdoruje pochopení zásady, že není házení bez přinesení. Miluje házení míčku, ale nechce mi ho podat. Přinese, ale ráda by se o něj tahala. Už je u nás čtyři roky, leccos se zlepšilo, ale dokonalé to není.

Zrovna tak nerada bere na vědomí zásadu, že není utírání bez mytí. A zase, miluje utírání, zato vůči mytí má výhrady. Když v garáži hadicuju Gari a pak ji utírám, cpe se Nora dopředu, abych ji taky utřel.

Zkrátka, preferuje to příjemnější.
Chová se skoro stejně jako člověk.