Zimu máme na blátě a když je bláto, návrat z procházky vede přes psí sprchu. Připomenu, že máme v garáži malý koutek, takový mělký bazének, kohoutek a hadici, voda jde trativodem do zahrady. Tam pejsky civilizujeme, aby to u nás nevypadalo jako v bahenní chýši.

První jde vždycky Garina. Ne proto, že by byla čistotnější než Nora (tedy, je menší prase, ale to není ten pravý důvod). Gari je vždycky všude první a musí být první i ve sprše. Dneska si usmyslela, že nasadí pasivní rezistenci. Že tu tlapku neohne a bude ji držet štajf.

Já ti dám, potvoro! Odpor jsem rychle zlomil, naštěstí bez nutnosti zlomit tlapku. Pak nastoupila Nora a příkladně spolupracovala. Zalamovala tlapky a všechno šlo raz dva. Pochválil jsem ji. Ale námět na povídání do Hyeny, ten mi dala Gari.

Odkuklený kuklík

Gari i Nora milují kuklení. Mají v obývacím pokoji svoje křesílka, do výbavu křesílka patří deka. Spokojené jsou teprve v zakuklení, když mají deku přetaženou přes hlavu.

Nora se nikdy nenaučila se zakuklit. Vždycky si sedne na křesílko a tlapami doráží na opěradlo, jako když si kočka brousí drápky. To je pokyn, aby služebná bytost, ať už já, nebo Ljuba, přispěchala a zakuklila ji.

Gari se naučila kuklit se sama. Přišla, zachrula se a už ležel na křesle kuklík.
Čas se táhne. A přináší změny, občas i k horšímu. Gari ztratila schopnost autonomního kuklení. Prostě si sedne, čumí a nechá se zakuklit.

Zkrátka, sociální služba zahubila opět jednu dovednost.

Pomyslný kocour

Proces kuklení jsem tu už několikrát popisoval, naposledy včera. Pejskové si přejí býti zahaleni dekou, pak je jim nejlépe, cítí se bezpečně. Naprosto je chápu. Taky si v posteli dělám z polštáře boudu, přetahuju si ho na oči. Dělám to od raného mládí a přetahovací polštář jsem si propašoval i na ubikaci na vojně.

Zpátky k pejskům. Konečně jsou zakukleni, můžu pít ranní kávu a procházet web. Až do chvíle, kdy se v jedné z těch zakuklených makovic zrodí podezření, že po zahradě chodí kocour. Ne, že by kocouři nechodili. Stává se, že já vidím kocoura a psinděry se zabývají něčím zcela okrajově darebným. Já pomlčím a nechám kocoura kocourem, jak přijde, tak odejde. Ne tak psinděra. Tedy, vždycky je to Nora, která vylítne, seskočí z křesílka, deka za ní vlaje jako čabraka, a spěchá ke dveřím.

Není kocoura na zahradě. Jsou tam dva hulákající psi. Musím počkat, až se vyhulákají, navrátí domů, zaujmou místo na křesílkách a začnou se domáhat zakuklení.
Pak se vrátím ke kávě a webu. Pomyslný kocour přichází jen jednou, naštěstí.