Spořilovské bloudění
Vyprávění o této příhodě ocení - pokud někdo - spíše Pražák anebo obyvatel města, ve kterém je (zpravidla na okraji) propletenec dálničních spojů. Tedy, taková ta vánočka dálnic.
Večer jsem besedoval v rozhlase na téma "občan a stát" v pořadu "Lidé pera" - pod taktovkou Ivana Šterna jsme tam byli tři, tedy Alexandra Berková, profesor Erasim Kohák a já. Pan profesor bědoval, že bydlí v Roztylech a že si bude muset vzít taxíka. Nabídl jsem mu, že ho při zpáteční cestě hodím domů.
To je hezký slovní obrat, tohle "hodím domů". Předpokládá, že půjde o činnost prachjednoduchou, jako když vezmete zmačkaný kapesníček a hodíte ho do koše na prádlo. Pojedu, přibrzdím a hop, hodím pana profesora skoro až do postýlky.
Budova rozhlasu, v níž jsme pořad natáčeli, je na Vinohradech, v Dykově ulici. Roztyly jsou na okraji města, poblíž výpadovky D1 do Brna. Znám to tam, v těch místech bydlí můj kamarád Robert Rameš zvaný Barclay - shodou okolností jsem s ním včera obědval v restauraci u benzínové pumpy v Břežanech. Věděl jsem, jak asi tam pojedu: z Vinohrad dolů do Vršovic, kolem Slávie přes Bohdalec směrem na Spořilov a tam se chytnu.
Tak se i stalo s malou výhradou: na Spořilově jsem se nechytnul.
"Za chvilku budou tramvajové koleje zahýbat doleva a my pojedeme rovně," radil pan profesor.
Já bych byl jel vpravo, ale budiž, já tam nebydlím, pan profesor ano, musí to vědět líp. Jeli jsme tedy rovně. Po dvou minutách pravil pan profesor:
"Asi jsme měli jet přece jen vpravo."
Jeli jsme dál a pan profesor řekl:
"To je zajímavé! Tady to vůbec nepoznávám a netuším, kde jsme." A po chvilce, radostně: "Už vím, kde jsme! Tady," ukázal přes rameno na odbočku právě minulou, "tady jsme měli odbočit."
"Myslel jsem, že to tu znáte, pane profesore," řekl jsem opatrně.
"Ano, znám a dobře trefím. Jedu metrem, poté autobusem a nakonec pěšky!"
Nakonec jsme se tam dostali, i když nevím, jak: bůh silnic a dálnic asi vytvořil nějakou hyperprostorovou propojku. Pan profesor Kohák spal v noci na dnešek doma, neskončil vysílen a zmrzlý v opuštěném automobilu s prázdnou benzínovou nádrží.
Dlužno podotknout, že na univerzitě nepřednáší topografii, nýbrž filosofii.

Honění kočky
Iris je na kočky velmi přísná, neboť je hluboce přesvědčena, že svět by byl bez koček mnohem lepší místo k životu, než je. Protože je sníh, dovedu i já posoudit, kolek koček nešvaří povrch zeměkoule - všude jsou jejich ťapky! Na sněhu je vidím i já, kdežto na holé zemi či trávě je Iris cítí, jenom teď, v zimě, mohu posoudit míru jejích útrap!
Když kočku spatří, Iris ji honí. Je to velmi prosté. Honí ji opatrně, aby ji nechytla - nikdy mě nepřesvědčí o opaku, protože za ty tři roky, co Iris znám, honila spoustu koček a někdy se stalo, že by ji musela chytit, kdyby aspoň trochu přidala. Ale nepřidala.
Včera se naopak k Iris přidal cizí pejsek a pronásledoval prchající kočku s ní. Ohlédla se v běhu po něm velmi nevlídně.
To je moje kočka!
Je to obecná kočka, kočku smí honit každej.
Ale já ji viděla dřív!
Tak nějak mohl vypadat dialog těch dvou.
Dal by se táhnout ještě dlouho, třeba hodinu nebo celý zbytek dne, zatímco kočka seděla na plotě a pohrdavě shlížela dolů na své rozhádané pronásledovatele.

Na návštěvě za Prahou
Odpoledne bylo navštěvovací: navštívil jsem přítele Martina Zhoufa - ano, to je ten malíř, který mi dělal většinu obálek na knížkách za posledních skoro dvacet let. Bude mi dělat obálku i na tu knížku, kterou píšu. Musel jsem mu šetrně sdělit, že tu, co jsem napsal, považuju ještě za nedonapsanou a ve skutečnosti je víc napsaná ta, co není ještě vůbec napsaná, protože ji teprve píšu.
Je to poněkud těžké k pochopení a moc tomu nerozumím sám, takže sotva mohu čekat, že to pochopí on.
Chvilku koukal a řekl potom:
"Až to napíšeš, tak to přines."
Což mi v danou chvíli připadá jako nejrozumnější nápad.

Z okna jeho pracovny je vidět do krajiny. Kolmo na silnici vede paneláková cesta zapíchnutá do pole, pak vede dál, do lesa. Na konci pole si někdo staví něco mezi antickým chrámem a pevností Hůrka. Už několik let to tam staví nějaký Rus. Průběh stavby pozorujeme s Martinem právě tím oknem. Když v Rusku přejí mafiánům, stavba nabývá chrámové podoby, je více sloupů a vlysů. Když zavřou nějakého oligarchu, přijede mix a zpevní stěny o další půlmetr.
Má to vůbec cenu psát a malovat sci-fi, když se dějí takové věci?

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena