Kdybyste porovnávali Noru a Gari, pak asi prohlásíte Garinku za větší torpédo. Nora je Paní Opatrná a té se nestalo, že by se napíchla na břevno nebo spadla z vodopádu. Na dobrodružství je Gari specialista. Ale co se spaní týká, hrne se Gari jako první do pelechu. Má v hlavě hodiny – už tak někdy v osm si sedne před dveře ložnice (jsou zavřené, jinak by tam lezla do postele) a jakmile otevřu, hned zamíří do svého pelechu. V noci neleze do postele, to má svůj pelech a tam se zakutá a celou noc se nehne. Nora večer leží na pracovním pelechu vedle mého počítače a v noci se chodí dvakrát třikrát podívat, jestli se už nebude vstávat.

Postoj naší Garinky je mi vcelku sympatičtější. Jsou ale sympatické mému okolí moje spací návyky? Kolem šesté se už vrtím a to si Gari asi říká – s tímhle chlapem je úplně nemožné noclehování!

Pozdrav úplňku

Ve středu byl Měsíc v úplňku a to se tady u nás ve Zvoli ve Šmoulově setkávají lidé a dají si skleničku a povídají si. Zašel jsem tam s Gari a Norou, oni tam bývají pejskové a zatímco pánové a paní vedou řeči a koukají na Měsíc, pejskové se honí po poli. Tentokrát tam byl jen jeden pejsek, ale i to na honění stačí. Podměsíční běhání po poli pejsky baví tím spíš, když ho mohou proložit občasným štěkáním na kočku schovanou za plotem.

Dlouho jsem se nezdržel, včas zařadil zpátečku. Přišli jsme domů a vida, ona zrovna spustila závlaha. Já statečně prošel vodní záclonou. Pejskové zůstali na chodníku. Do toho my nepůjdeme, to se raději vrátíme tam k těm hodným lidem, kteří chroupají slané sušenky, a budeme tam štěkat na kočku!

Už hrozilo, že se z Gari a Nory stanou závlahoví flamendři, když postřik skončil. Nic nemá věčné trvání, ani závlaha.

Po dvou měsících

Prázdniny skončily, a tak jsme zase společně vyrazili i s Ronnym, leonbergerem mých kamarádů. Zprávu „dneska jdeme za Ronníčkem“ přijala Gari i Nora chladně, bez emocí, jako by to byla normálka. Přijeli jsme k Ronníčkovům, vešli na pozemek, otevíral jsem kotec a Garina hned Ronnyho sprdla, aby si nemyslel. Kdepak je Nora? Daleko nebyla, tvářila se podezřele a hned sypala pryč. No jo, ukradla Ronnymu kost.

Ano, je po prázdninách a věci jsou opět ve svých zaběhlých, a tudíž i správných kolejích.

Skelet

V sousedním Olešku, na jeho okraji, skoro na hraně terénní plošiny nad Vltavou, stojí nedokončený dům, doslova skelet domu. Schází se tam omladina, stěny jsou pomalované graffiti a měl by odtud být pěkný výhled až na Medník a do vltavského údolí. Zavedl mě tam jeden starousedlík, kterého jsem potkal na procházce s pejsky.

Pejskové byli nadšení, když budovu uviděli. Zvlášť Garina, ta je rozený průzkumník, vleze do každých otevřených dveří a kdyby ji zavedli k Labyrintu, doběhla by až k Minotaurově pelechu. S ohromným elánem vběhly dovnitř a hnaly se po schodišti (bez zábradlí) do horního patra (bez přední stěny).
Na a samozřejmě se zastavily až na balkónu a čuměly dolů s velkým zájmem, copak to tam asi dole je?

Bez nadšení a bez elánu jsem je hnal zpátky. Medník vidět nebyl, okolní stromy už moc vyrostly a zakryly ho. Skelet nebude naším oblíbeným místem, ale možná si to ta někdy půjdu vyfotit. Je to patetický pozůstatek něčího nesplněného snu.