V podvečer jsem se s vnučkou vypravil na pražskou Kampu. Tam bývá pátého prosince Mikulášů větší počet než malý. Začalo to už po soumraku – po Vltavě, proti jejímu proudu, jel motorový člun. Už z dálky jsme viděli, že to není obyčejný člun a když přijel blíž, taky ano – uprostřed stál Mikuláš, na zádi seděl anděl a vpředu se choulil čert. Seběhl jsem s Dominikou tak dolů, jak to šlo. Držela se velmi pevně za ruku. Bála se vvvvvelmi, není divu. Člun zastavil, posádka čekala, až se bude moci připojit k nějaké velké lodi a projede zdymadlem. No a následoval mikulášovský dialog na téma "byla jsi hodná" a odříkání básničky.

Později na Kampě odříkala Dominka básničku (básničky! má širší repertoár) ještě několikrát a pak nezbylo než výpravu za Mikuláši ukončit.

Odevzdal jsem ji doma a jel do Zvole. Do auta mě následoval telefonát (její číslo mám označené vyzváněcím tónem "žába").

"Byli tady! Vlezli oknem a hned zmizeli ještě dřív, než jsme přijeli! Opravdový Mikuláš a skutečný čert! A přinesli mi kindrvajíčka!"

Takže lze sumárně říci, že se Mikuláš vydařil.

Jak jsem oklamal to ubohé zvíře

Aktivoval jsme krmítko na zahradě. V hodině dvanácté, hned nato začalo sněžit. S obsluhou krmítka je spojen obřad. Slunečnicová semínka přechováváme v plechové krabici od těch vtíravých švédských sušenek z IKEA (otevřete krabici, vezmete si jednu sušenku a neskončíte, dokud není krabice prázdná). Nora slyší zachrastění semínek v krabici a letí ke dveřím a ječí vysokým hláskem – je to válečný pokřik, povel k útoku na invazní kocoury. Otevřu dveře, Nora vyletí, já nesu semínka a ona prohledává zahradu a vyhání imaginární invazní kocoury.

No a já jsem vzal místo krabice pytlík. Nora seděla na svém křesílku, přísně hleděla, ale nevyběhla.

Vrátil jsem se.

"Nestydíš se trochu?" ptala se mě Ljuba.

Stydím. Hodně. Proto o tom píšu.

Ne, není svatá

Pravidelný čtenář téhle psí rubriky by mohl propadnout mylnému dojmu, že je Nora anděl s chlupatou svatozáří nad hlavou. Místo srnek honí bojové motýly a v zimních měsících nehoní nic, nechá si umýt tlapky skoro dobrovolně a pokud lidem očuchává igelitové tašky, je to její jediná neřest. Teď ale si navykla páchat psí hřích. V námi nestřeženém okamžiku vytáhne polínko z koše u krbu a žvýká ho na koberci béžové barvy.

Pokárána, nedbá. Pokárána znovu, nedbá nadále. Malá polínka jsem překryl velkými, nic netahala. Zapomněl jsem překrýt, tahala.

Spravedlivě uváženo, zas tak moc velký hřích to není. Polínka si navykla žvýkat venku. Když se já nebo Ljuba nebo oba zabýváme nějakou prací, Nora chce taky pracovat, zmocní se něčeho, nejlíp polínka,a žvýká ho. Pracuje. A to není žádný hřích.

Jenom jí musím vysvětlit, že horník si taky nebere sbíječku do obýváku.

Už je to v pořádku

Vzal jsem si pokárání k srdci a nyní už doplňuji zásobu slunečnicových semínek z plechové krabice. Chrastí to, Nora to slyší a vyráží s pisklavým pokřikem zahnat imaginární kocoury. Potud se svět vrátil do těch kolejích, v jakých má rotovat (za předpokladu, že svět rotuje v kolejích). Jen jeden háček tu zbývá – semínek ubývá v krmítku míň než obvykle.

Buď si strávníci ještě nevšimli, že je krmítko v provozu, nebo skuteční kocouři ptačí populaci vychytali. Krmení tedy zatím plní roli sportovně rituální a nikoli alimentárně ochranářskou.

Je jim zima nebo není?

Jak každý ví, pejskové milují běhání ve sněhu a nijak zvlášť jim nekazí náladu déšť a snášejí studený vítr. Ale někdy pejskové, tedy konkrétně naše Nora, vysloveně jen zkusmo, vystrčí čumec a hned ho zase zatáhnou. Venku je ziminka, tam nepůjdu, hlásí čumec. Dneska se k zimince váže i mlha.

Jste zvědavi, jak dopadla čumáková rekognoskace?
Zatím nijak. Zatím kmitám já a pes se válí v pelechu.

Ani by mě nenapadlo

Pijeme čaj v obývacím pokoji, Nora je stočená do kolečka na svém křesílku. Pak se vztyčí a sestupuje s křesla. Předníma nohama, zadní zůstanou na sedáku. Protahuje se. Je šííííleně dlouhá. Potom jde velmi, velmi pomalu ke mně, projde kolem mne a jde loudavě ve směru koše na zátopová polínka.

"Ne, ne, ne!" řeknu přísně.

Jde dál, obejde Ljubu a posadí se k jejímu křeslu z druhé strany, než kde stojí koš. Pak se na mne vyčítavě podívá.

"Co to bylo, to ne, ne, ne? Snad tě nenapadlo, že bych JÁ snad chtěla žvejkat polínko?"

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena