Čas od času, jako třeba zrovna dnes, Ljuba vstávala v pět. Ano, i tak brzy se natáčí v televizních ateliérech. Odstěhoval jsem se s pejsky do pracovny, prostě aby se vyspala, kdyby pejskové měli v noci nějaké divoké sny, jak někdy mívají. Divoké sny neměli, spali jsme všichni náležitě – Ljuba do pěti, já taky do pěti, ale ještě chvilku jsem se povaloval, abych nedělal v koupelně přetlak.

Venku tma. A vida, pejskové se také nehrnou na procházku! Taky jen nevrle pokukují z pelíšků, že dneska ta šichta nějak moc brzy začíná. Člověk by si přispal, pardon, pes by si rád přispal, zatracená práce, zatracená povinnost!

Počkáme, až se rozední. Do té doby dopíšu pejskovské povídání do Hyeny. Pak se obléknu a vyrazíme. Já mlčky, pejskové s řevem, to už s radostným: dneska má být sluníčko.

Hop a skok

Do auta skáče Garina první. Otevřu dveře a hned je tu plavný skok, skutečná robinsonáda. Nora se pak ochomejtá kolem a dělá, že má ještě něco neodkladného na práci, a čumí po korunách stromů. Musím ji přemluvit, aby dala tlapky na práh dveří, a pak ji vnesu dovnitř.
Že prý by to mohlo být od páteře. Že ji to bolí atd., je jí sedm let, už to není úplná mladice.
Jenže když naopak má Gari něco neodkladného na práci a nedostaví se, Nora skučí dovnitř skoro tak dobrou robinsonádou jako Gari. Že by ta páteř měla své dny?

Bludný tenisák

Pepík s Věrou, když je potkám na louce s Fanánkem a Pepinkou, jsou vyzbrojeni tenisákem a umělohmotnou pálkou na vrhání. Když tedy našla Nora na Woodstockové louce tenisák, napadlo mě, že Fanánek prostě nedoběhl a nenašel, a že tedy je to tenisák původně Fanánkův. Nora míček chvilku tahala po louce a pak ji omrzel, tak to s tenisáky a pejsky bývá. Nebožtík Bart byl v tomto smyslu světlá výjimka, ten byl schopen nosit tenisák třeba půl hodiny a dopravil ho domů, a měli jsme tedy doma tenisáků přehršel. Ovšem ten měl tlamu vhodnou coby úschovna pro tucet tenisáků.

Onehdy jsme šli s Ljubou lesem, tak asi kilometr od louky, a Nora našla tenisák! Včera zase. To už si nemyslím, že je to jeden a týž bludný tenisák, přenášený různými pejsky na různá místa.

On v tom lese hraje někdo tenis. Takzvaný lesní tenis.

Mrzne

Píšu tuto glosu ráno. Pejskové jsou ještě v pelíškách. Svoje zkušenosti s mrazem mají od minula. Včera bylo u nás mínus jedenáct. Odvezl jsem pejsky do Oleška a hned. jak jsem otevíral dveře. jsem je nabádal, aby běhali rychleji než kdykoli před tím, aby se zahřáli.

Pokračovali jsme obvyklou cestou, máme vyťapaný okruh před louku na vyhlídku nad Vltavou a pak se vracíme a dojdeme na rozcestí. Tam se pejskové vydají vlevo a je pak na mně, zdali volím cestu delší nebo ještě delší. Vpravo je ta nejkratší.

Na tom rozcestí se – jak jsem už sdělil – vydávají vlevo a jen se ohlédnou přes rameno, jestli mě neztratili. To udělala Gari. Ale Nora, ta se zastavila, čelem vpravo a klepala se.

Tak tohle je moc, sdělovala mi. Chci do teplíčka.
Zavolal jsem na Gari a vrátili jsme se. Ono je to i tak dlouhé dva kilometry. V jedenáctistupňovém mraze bez kabátu bos, to je i tak dost.

Nadále mrzne

A bude hůř, nejvíc má prý mrznout zítra! Pejskové si zvykli, jak se zdá. Nora už takové mrazy zažila a dokonce jsme jí pořídili svetr. Dobrý efekt nepřinesl – dřel jí v paždíčkách a tak jsme raději od svetru ustoupili.

K příhodám – za zmínku stojí, že jsme o víkendu potkali na Woodstockové louce deset psů. Ne deset jednoho po druhém, ale skupinu deseti psů. Byla s nimi parta mladých lidí, asi to byl nějaký kynologický kroužek, nebo co. Gari s Noru se držely opodál a taky ta lidská a psí parta nejevila chuti ke kamarádění. Jedno i druhé jsem vítal. Ono moc psů pohromadě nevede někdy k něčemu dobrému, viz dva roky staré setkání s osmi psy a jeden z nich rycnul Noře tlapou do slabin. Ještě dnes tam má jizvu.