Skončila sezóna krmení ptáčků. V garáži mám ještě půl pytle (spíš pytlíku) slunečnicových semen. Že prý se už ptáčkové přikrmovat nemají, že by si odvykli a začali se flákat. Vznikl by jakýsi ptačí sociální stát: ptáčkové na dávkách a kdo by pak poletoval a cvrlikal? Na nějaký čas by to vyřešil přílet hladových vrabců z Ukrajiny. Ochránci ptačích práv by jim jistě taky vymohli příděly a na terase by se nám kupily houfy opeřenců s otevřenými zobáky.

A co pejskové? Ti do toho nemají co mluvit. Ti jsou na dávkách permanentně. Dobře tak. Jinak ani nelze.

Gong

Je to prastaré zařízení, vynalezené dávno před objevem tlampače. Kovová placka, bum a kdo to slyší, ví, že se něco děje. Tuším, jak došlo k vynálezu.

Psí misky jsou v kuchyni, ložnice je v patře. Ráno jsou pejskové zavrtaní do pelíšků a nechce se jim vstávat. Stačí ale, abych dole upustil jedinou granuli do jedné ze dvou misek a neuplyne deset vteřin a ozve se dusot na schodech a dychtivé otevřené tlamy se vzápětí ženou chodbou.

Tak nějak byl vynalezen gong. Gongy mají dnes už po sezóně, ale princip, ten zůstává.

Slunné odpoledne

Byla to příkladně slunná jarní neděle. Krokusy nám vykvetly na zahradě v nevídaném množství a velikosti. Seděli jsme po obědě v obývacím pokoji a pili kávu. Nora se rozhodla, že si chce lehnout ven, na sluníčko. Šel jsem jí otevřít dveře na terasu. Vyšla a lehla si na lehátko. Zavřel jsem dveře a vrátil se ke své kávě.

Gari napadlo, že Nora asi moc dobře ví, proč jít ven. Šla tedy ke dveřím na terasu. Otevřel jsem jí a Gari vyšla. Zavřel jsem a vrátil jsem se ke kávě.

Nora zjistila, že teplo je pouze optické: sice svítí sluníčko, ale je zima. Slezla z lehátka a zaklepala tlapkou na dveře. Šel jsme jí otevřít. Vrátila se a Gari zaujala její místo na lehátku. Vrátil jsem se ke kávě. Ještě než jsem došel ke křeslu, Gari zaklepala na dveře. Otevřel jsem jí.

Bylo by to dlouhé povídání, na mnoho dílů. Kávu jsem nakonec dopil, ale jednoduché to nebylo.

Tak mě napadlo

Určitě to napadlo mnoho lidí přede mnou, ale to mi nebrání, abych se neptal – jak je možné, že se nikdo nejmenuje Pes? Zvířecích a ptačích jmen je kolem nás habaděj. Máme mezi sebou Kočky a Kocourky, ale ani jediného Psa, pokud mohu věřit seznamům českých příjmení. Pes, tento nejvěrnější přítel člověka v celé široširé zvířecí říši, má na sobě jakousi příhanu.

Teď by bylo na místě se rozepsat o nespravedlivosti takového postoje, o křivdě, jaká se stala. Ovšem pak by – velmi právem – mohl někdo povstat a říci: máš pravdu, Neffe. Jdi tedy a nech se přejmenovat na Psa. Ondřej Pes, to zní dobře. V seznamu jmen budeš mít exkluzivní postavení.

Vida, nějak se mi nechce. Tak se asi seberu a půjdu s našimi pejsky na procházku.