Byla ještě tma, když mě Nora vzbudila. Chápu, co je moje povinnost. Nucení vyžene psa z pelechu stejně jako člověka z postele. Takže jsme šli dolů, otevřel jsem dveře na terasu a Noru pustil.

Hustě pršelo. Terasu máme částečně krytou přesahem střechy. Nora strčila nos do clony deště a hned se zase stáhla. Popoběhla o dva metry a zkusila to tam. A představte si, že pršelo i po pěti i po deseti metrech!

Vyčítavě se na mě podívala. To jsme mohl jenom krčit rameny. To si musíš vyřídit, holka zlatá, se svým měchýřem.

Měchýř vyhrál, déšť nedéšť, a když jsme se pak vrátili a já se pokoušel usnout, užíval jsem si parfému zvaného vůně mokrého psa.

Krátký triumf

Jen jediný den jsem se radoval, že Podgerem je někdo jiný než já! Jen považte: v neděli jsem vedl fotografický seminář mé Dílny v jedné zajímavé lokaci v Praze. Byl jsem domluvený, že přijdeme v deset. Sešli jsme se, brány zůstávaly zavřené, zvonek drnčel bez odezvy. Telefonát, pak se přiřítila osoba. Tvářila se dotčeně. "Vždyť jste měli přijít v neděli!" namítala.

"Ale ona je neděle," já na to a věřte, že mi ta osůbka byla sympatická. No a hned v pondělí jsem převzal podgerovské žezlo já. Vyměnil jsem si s Ljubou auto, potřebovala něco odvézt ve vozíku a moje auto má vzadu kouli na přívěs. Jejím autem jsem odjel do naší pracovny v Břežanech, kde vedu kurzy Photoshopu. No a posluchači přišli a já sáhl do kapsy a vytáhl klíče a uvědomil jsem si, že klíče od pracovny má Ljuba na mých klíčích od mého auta. Takže hup do auta a pronásledování a výměna klíčů. A víte, že mi Ljuba ani nelála? Svatá to žena!

Jak jsem vystupoval v televizi

Tato příhoda se bude Podgery jen hemžit. Ten hlavní jsem byl já. Ve středu jsem se mihnul ve čtyřiadvacítce. Oni mě berou jako člověka, který strká nos do nových techno-hračiček. V současnosti se hodně mluví o čtečkách, elektronických knihách s elektronickým papírem. O tom jsem měl vlídně pohovořit v ČT24 v rozhovoru s panem Čechem. Měl jsem schůzku na Kavčích horách s kamarádem, který čtečkám rozumí - v 20.50. No a utkvělo mi v paměti, že tam mám být v 19.50, a tak jsem vyjel ze Zvole a už jsem byl skoro v Písnici, když jsem si uvědomil, jaký jsem Podger. Vrátil jsem se do Břežan, kde mám ateliér, sedl jsem si k počítači a když jsem zvedl hlavu, bylo 20.40. Já to málem prošvih! Vletěl jsem do auta, mazal ku Praze, kamarád už tam stepoval, vrazil mi čtečku, já ji dal do kapsy, šli jsme dovnitř... načež se ukázalo, že přijdu na řadu za tři čtvrti hodiny. Pan asistent mě vybavil mikroportem, to je takový ten vysílačkový mikrofon. Stáli jsme na chodbě u studia, kecali, blížila se chvíle, kdy mě měl pan Čech vyzpovídat o čtečkách, načež se na mě pan asistent vrhnul a vytahoval mi mikroport z kapsy.

"Co to děláte?" divil jsem se.

"Abyste mi ho nevodnes."

"Já tam ale ještě nebyl!"

"To není možný," řekl a rval mi dráty dál.

Ubránil jsem se tomu Podgerovi.

Červené světlo nad studiem zhaslo.

"Neměl bych tam jít?"

Pokrčil rameny, byl zřejmě uražený. Tak jsem vlezl dovnitř o své vůli, pan Čech mě vyzpovídal, ukázal jsem diváctvu čtečku, pohovořil a bylo to za mnou.

Šel jsem s kamarádem pryč. Najednou se zastavil a zkameněl.

"Čtečka... Já ztratil čtečku."

Třetí Podger na tak úzké časové ploše, to se hned tak nevidí! Tak jsem tu čtečku vytáh z kapsy, vrátil mu ji a zbytek dne uběhl bez podgerovských příhod.
Což je kupodivu.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena