Poslední banán z trsu bývá unavený. Znáte to. Nechcete být hamoun a sníst poslední banán v košíku a nakonec banán zvadne a zčerná a není k jídlu. To se onehdy v pátek takovému banánovi stalo. Svléknul jsem ho tedy z jeho ne moc lákavé a už ne moc žluté kůže, nakrájel na kousky a nasypal Garině a Noře do misek. Přiběhly. Garina okamžitě banány ze své misky zblajzla, Nora ale k nim opatrně čichla a odešla. Toho Gari využila, přiskočila k její misce a pustila se do žrádla. V hlavě jí ale šrotovalo: vždyť je to vlastně hnusný! S masíčkem do nemá nic společného! Nakonec tedy také odešla a dvě kolečka zůstal v misce přes noc.

Ráno jsem jim oběma nasypal granule – a jedné granule přes kolečka banánu. Ona si nevšimne.
Všimla. Granule snědla, banány ne.
Nezbývá než odložit stud a pojídat banány bez ohledů, poslední neposlední.

Dobrá rada nad zlato

Potkal jsem na procházce sousedku kamarádku a jejího pejska. Pejsek byl veselý, kamarádka se tvářila poněkud ztrápeně. On ten pejsek nesl v tlamě nějaký hnus.

“Nemůžu ho chytit,“ stěžovala si. Pejsek se kolem ní motal, ale co je to platné, je to jiná úroveň reakcí: natáhla ruku a on cuknul a byl ne daleko, byl dvacet čísel, ale stačilo to. Napadne vás, že jsem mohl jít z druhé strany a pomohl psa sevřít do kleští, jako Stalin Pauluse u Stalingradu. Jenže byl to opravdu hnus, co ten pes měl v hubě.
Poskytl jsem tedy vtipnou radu: zatáhni ho v kuchyni do kouta a tam to pustí. Nezdálo se, že by kamarádka ocenila moji duchaplnost. Krom toho, on to asi zase nebyl tak moc žert, ono to tak určitě dopadlo.

Že by stáří?

Trochu jsme to dneska natáhli. Ráno jsme už při zpáteční cestě potkali pana souseda s pejskem Cífou, takže jsme to otočili a dali jednu přídavnou rundu. Po obědě jsem musel jet autem (Ljuba měla svátek, jel jsem pro kytky) a při té příležitosti jsem pejsky vzal na okružní cestu kolem Zvolské homole. Pak kolem páté odpolední vyzývám:
„Jdeme ven!“
Obvykle nastává nadšení a úprk ke dveřím. A tentokrát: „Ven? Zase?“
Vždycky je něco poprvé...

Neblahý zájem

Pejskové, hlavně pak Gari, se vždycky zajímali o to šuple pod dřezem, ve kterém je koš na odpadky. Banán, to jim nejede, ale čím větší hnus, tím zájem roste. Ne snad, že bychom skladovali doma hnusy, ale málo platné, jsou to odpadky.

Dnes ráno Gari jevila zájem až nápadný. Vysvětlení bylo prosté: praskl šroub, který svírá dohromady odtok dřezu se sifonem, takže leccos ukáplo a to, co ukáplo z tajných zákoutí odtoku, mně nevoní, Garině ano.

Dnes jsem toho pro blaho lidstva moc nevykonal. V Hornbachu jsem byl třikrát, nakonec objeven instalatér, konstatoval netypičnost dřezu, typizovaný šroub je o dva cm kratší a tak dál. Nic potěšujícího. Ani pro Garinu, protože Ljuba všechno vymyla a vydrhla, takže fuj, pod vykuchaným dřezem je to čistý!