Příliš mnoho pejsků
Na vysvětlenou, ten les u nás za vsí je něco jako park, zvlášť v neděli. Kolaři, maminky s kočárky a samozřejmě lidi s pejskem, prostě, živo je tu. Někdy až hodně.

Jdu po cestě a z dálky vidím na křižovatce jdou lidi s pejskem. Tedy se dvěma. Opravuji, pejskové jsou tři. Než dojdeme na křižovatku, jsou čtyři.

Nic proti tomu. Lidi se dvěma pejsky odcházejí, jeden je na vážkách, čtvrtý se má střídavě ke mně, pak k Noře a ke Gari. Váhající pejsek odchází, tedy odbíhá za lidmi, ti už skoro zmizeli. Čtvrtý pejsek rotuje kolem nás.

Co dělat? Pokračuju v cestě směrem přímým a čekám, že se čtvrtý pejsek vzpamatuje a odběhne. Neděje se tak. Už se chci vrátit, když zespodu vycházejí lidé s pejskem. Čtvrtý pejsek se k nim rozběhne a ukáže se, že je jejich druhý pejsek a nikoli čtvrtý pejsek těch co šli příčně.

Vyznáte se v tom? Já ne.

Falešný Zmijozel
Večer jsem vezl Ljubu do sousední vesnice. Slíbila kamarádce, že jí nakrmí kočky, doleje jim vodu, vyvětrá a tak. Kočky jsou zvyklé být doma, jenom kocourek Zmijozel je utíkací. Jeli jsme, duševně se chystala na tu operaci.

Hlavně aby Zmijozel nezdrhnul.
Vešla do domu. Já čekal v autě venku na ulici. Uplynula minuta, dvě a najednou hup, na kapotě mi seděla kočka. Nebo kocour?

Zmijozel zdrhnul! Měl bych ho chytit. Otevíral jsem okno, ale znáte to, dneska je to na elektriku, okno sebou cuklo, Zmijozel se lekl a zmizel ve tmě.

Nebudu vás napínat. Byl to jiný Zmijozel a zdrhnul někomu úplně jinému.

Dneska sci-fi
Představte si, že by nějakým strojem času mého dědečka naložili a přestěhovali na návštěvu do našich časů. Vrazil bych mu do ruky štos novin aby se zorientoval. Po nějaké době by se ozval, a že prý žasne.

Proč žasneš, ptal bych se, co tě překvapilo? Že se Rusko chová jako dobytek?

To ne, pravil by užaslý děd, to se chovalo za mých časů taky, to je normální. Ale tady čtu, že auto srazilo vlka do příkopu, sanitkou ho odvezli do nemocnice a teď dávají každý den komuniké o jeho zdravotním stavu!

Umění života
Taky se tomu říká savoir vivre, zkrátka, ten kdo to umí si vždycky vybere pro sebe to nejlepší. Mistr je v tom naše Nora.

Odpoledne bylo hezky a Ljuba likvidovala polštáře v altánku na zahradě. Je to podzimní rituál, polštáře dlužno ukrýt před zimní vlhkostí. Jenže jsou už navlhlé, takže Ljuba využila víceméně teplého slunečného odpoledne k vysušení zmíněných polštářů.

Kdo se rozvalil v měkké nabídce? Netřeba hádat dvakrát. Věřím, že kdybychom měli na domě věž vysokou padesát metrů a v dané chvíli by Nora byla v podkroví, nějak by se jí doneslo šestým smyslem, že dole na terase je možné se válet v polštářích na sluníčku.
Nemáme věž. Takže jí stačilo přejít z obýváku.