Takže to bylo tak. Bydlím ve Zvoli, tudíž podléhám úřadu v Černošicích. Sídlo má tento úřad v Praze v Podskalské ulici. Logika? Úřední, neptejte se mě na ni, ostatně příběhu se netýká.

U vstupu do úřadu je mašina přidělující pořadová čísla. Přede mnou k ní přicházel muž korejsko – latinoamericko – eskymáckého vzezření. Váhal, ukázalo se, že mu jde též o řidičák. K získání čísla je třeba stisknout virtuální tlačítko – podání žádosti nebo získání již hotového. On chtěl podat žádost, ukázal jsem mu správné tlačítko. Poté jsem si já taky vzal číslo a vešel do úředních prostor. Vyplnil jsme formulář – pomohla mi ochotná slečna z informací, zapnul iphona – mají tam volnou wifinu a čekal. Byl jsem pátý na řadě.

Pak se ke mně přihlásil kmet. Bydlí ve Zvoli, poznal mě coby souseda a poprosil, abych ho autem odvezl domů. Byl devátý na řadě. Přislíbil jsem, že na něho počkám. Dobro konati před Vánoci je ušlechtilá činnost! Konečně jsem na světelné ceduli uviděl svoje číslo. Kmet na mne povzbudivě mával a já pokyvoval, ať se nebojí, že na něho počkám.

No a u okýnka se ukázalo, že jak jsem pomáhal tomu muži korejsko – latinoamericko – eskymáckého vzezření, vzápětí jsem se spletl a zmáčknul virtuála pro vyzvednutí řidičáku! Letím zpátky k mašině, zmáčknu tentokrát správné tlačítko...

Konec dobrý, všechno dobré.
Kmet na mne počkal.

Vzpomínka na Bartíka

V neděli jsme byli na procházce u vody. Vypravili jsme se do Vraného, kde končí sanace skal nad silnicí z Vraného na Zbraslav – je to velkolepá stavba, soustava kovových pylonů zapuštěných do kolmého svahu a na nich ocelové sítě, to vše podchycené a zachycené soustavou lan. No a tam jsme šli i s Norou a Fanánkem.

Proti nám paní s vlčákem na vodítku. Tož tedy Fanánka taky na vodítko, Fanánek je prestižní a nemá rád konkurenční pejsky, najmě pak vlčáky. Ano, odvykl jsem si na tah, na cukaturu, odvykl jsem si mít čokla pořád na očích, protože když se mi ocitne za zády, škubne a já poletím jak papírový čert. Tak to bývalo s rotvajlerem Bartem, skalní čtenáři Hyeny potažmo Psa si na něj jistě vzpomenou. Taky jsem si zavzpomínal, ale řeknu vám, děkuju pěkně!

Do mrazu

Ve Zvoli zatím nejsou mrazy takové, aby stály za řeč, nicméně připusťme, že jsou aspoň nějaké. Nora je vnímá i nevnímá. Tak třeba: leží na svém křesílku, pak zvedne hlavu, ostražitě kouká oknem ven, seskočí a jde ke dveřím. Otevřu, ona vysune čumák... a hned ho zase zasune.
Venku mrzne.

Musí to být silný podnět, aby ji ven do mrazu skutečně vyhnal. Například skutečný kocour anebo přesvědčivý imaginární kocour. Pak vyráží za indiánského jekotu, běží směrem severním, tedy vpravo od dveří, a pak to stáčí obloukem po obvodu zahrady a ohlíží se po mně, jestli běžím za ní. Neběžím a to ji poněkud pohoršuje.

Do mrazu se ochotně vydá, jakmile dostane to, čemu se říká dobrota, tedy sušenou kůži čehosi, vypadá to jako pergamen. Vezme to do tlamy a už běží pryč, abychom jí to nesebrali a nesežrali. Ochrana dobroty, to je nejvyšší priorita a vše, liják nebo mráz jdou pak stranou.

Světélkování

Zítra bude nejkratší den a nejdelší noc (psáno v pátek - pozn.red.). Mám někdy pocit, ve večer přichází už po obědě a že s Norou provádím jen noční bojové hry. Nejsem s tím pocitem sám – v sousedství se rozmáhá užití světélkujících obojků. Vyrazím s Norou a kolem nás to vypadá jako na kongresu světlušek.

Nora má řádný kožený obojek se psí známkou a s destičkou s telefonním číslem pro případ, že by se zaběhla. No a v noci ji vidím, to její bílé tělíčko ve tmě svítí. Skoro.

Jak ale to bude, až napadne sníh?
Přirozeně, že bych měl mít zkušenost z loňska, ale na tyhle zážitky se rychle zapomíná. Mizí jako sníh. Loňský.