Už dlouho jsem tu neměl žádnou podgerovskou, a tak tu to máme. Stalo se, že jsem objednal paletu dřeva do krbu. Vyschlého, tvrdého. Prodávají to tam v kubíkových a půldruhakubíkových paletách. Zajel jsem tam, byli velmi ochotní, půjčili mi přívěsný vozík za rozumnou cenu, ani nechtěli zálohu. Ještěrkou s vidlemi mi paletu naložili a pak ji k vozíku připoutali věcí zvanou hupcuk.

Je to popruh s navíjecím zařízením. Pajtlujete hupcukovací pákou, popruh se navíjí až do stádia našponování. Toto udělal dřevový pán, ukázal mi, jak se hupcuk uvolní, a já odjel.

Přijel jsem domů do Zvole. Pokusil jsem se hupcuk dle návodu dřevového pána uvolnit. To se mi nepodařilo. Nevadí, vzal jsem sekyru, klec svírající dřevo jsem rozmlátil, dřevo vytahal, hupcuk uvolnil a jel jsem vozík vrátit. Dřevový pán se ptal po paletě a když jsme mu řekl, že jsem nevěděl, že ji mám vracet, zasmušil se a poprosil mě, abych ji přece jen vrátil.

V prostředí dravého tržního prostředí bych se na něho mohl vyignorovat , nemám smlouvu, neplatil jsem zálohu, on na mě nemá žádné fousy. Jenže tatínek s maminkou mě vychovávali podle prvorepublikové školy a to byl kapitalismus poněkud jiného ražení a slušnost platila za bernou minci, takže jsem se vrátil, abych paletu odvezl. Ale jak?

Nakonec mě napadlo ji připoutat k nosiči, co máme na kola. Připoutal jsem je gumicuky a soused Jiří mi půjčil svůj hupcuk.

„S tím mám nejhorší zkušenosti,“ varoval jsem ho. „Neumím ho uvolnit.“

„To je jednoduchý,“ pravil. „Tady je páčka, tu takhle zmáčkneš a pak už jen pajtluješ a popruh uvolníš.“

Utáhli jsme náklad, já dojel k zavřeným vratům dřevové firmy (tak domluveno, složte to, i když tu nebudeme, tohle nikdo neukradne), jdu k hupcuku, hledám páčku, zmáčknu ji, pajtluju... a kurta se dál utahovala. Mačkám víc, pajtluju, kurta šponuje.

Nakonec jsem tu věc nějak rozebral a kurtu z mechanismu vysoukal nějakým zcela nestandardním způsobem. Vím, že je to šílené, že je to jako kdybych se přiznal, že si neumím zavázat boty na kličku.

Slibuji ale, že se nevzdám a že podniknu ještě minimálně jeden pokus s hupcukem.

A podám zprávu.

Připoutáno i vodítkem na psa

Bubák

Gari jde za bubáka, o tom dnes už není možno vést spor. Nejraději strčí hlavu pod deku a sleduje svět kolem sebe jinými informačními receptory, než jsou oči.

Je to úkon zdánlivě jednoduchý přetáhnout si deku přes hlavu. Když o něm budete přemýšlet, zjistíte, že tak jednoduchý není. Vyžaduje poměrně složitou koordinaci pohybů a Gari je přece jenom pejsek.

Na své straně má jen vědomí, co chce: být bubák. Taky tuší, že jí deka bubáctví poskytne. A pak se vrhne do akce sestávající z množství pohybů. No a výsledek je – bubák.

Námět k přemýšlení. Důležité je, že vím, že chci být bubák.
To ostatní přijde samo.