Vrátím se k události páteční. To přišla Ljuba, částečně pobavena, částečně pohněvána, a že prý našla Garině v pelechu tu kost, kterou ukradla Ronymu a od té doby se ji snažila propašovat do domu. Tentokrát se jí paš zdařil dokonale, kost pronesla do předsíně (tento částečný úspěch jsem zaznamenal několikrát), poté do kuchyně, i k tomu už několikrát došlo, nicméně poprvé ji vynesla po schodech do patra, a pak už to bylo celkem snadné, chodbičkou do ložnice a šup s ní do pelechu.

Kost zabavena a vrácena na zahradu, tam spočívá dosud.
To bylo v pátek. V sobotu, vyprávěl jsem posledně, jsme byli v biografu ozbrojeni šmírovací aplikací Mydlink a pomocí kamery připojené k internetu jsme před začátkem představení pozorovali pejsky a vida, Gari mi v pelechu okusovala pantofel. I pravila Ljuba:
“Vidíš? Kdybychom jí nezabavili kost, mohl jsi mít pantofel.“

Je to jistě pravda. Ale má nějaké praktické důsledky? Když legalizuju kost, budou mé pantofle pod ochranou?
Ano, i tuto otázku zakrývá opona příštích dnů.

Zase u veterináře

Nejsem sám se svou pleší! Garina má na hlavě ránu, zřejmě o ni zavadila Nora zubem. Je kupodivu, že takových ranek nemají víc jedna jako druhá, protože zápasy, to je jejich oblíbená zábava. Takže ranka, ta je jako vždy zanícená, vznikla boulička, a tak tedy večer návštěva veteriny na Zbraslavi.

Vezli jsme obě, Gari i Noru, aby Nora nezůstala doma frustrovaná. Zůstala pak před veterinou v autě, jistě silně frustrovaná. Garinku jsme odvedli, paní doktorka ránu prohlédla, ošetřila – a mašinkou kolem ní oholila srst. Jsme tedy dva plešatí. Rozdíl je v tom, že nemám pleš pokousanou.

Ještě aby jo, to bych byl frustrovaný na kvadrát.

Do lesa na dříví

V lese u Oleška, hned u Woodstockové louky, je plno hodně suchých dubových větví – prořezávali tam duby a větve tam nechali. Vypravili jsme se tam v kompletní sestavě, tedy já s Ljubou a pejsky. Tahali jsme větve, řezal jsme je pilkou, aby se vešly do kufru, pejskové kolem pobíhali a radovali se, že se něco děje.

Přijeli jsme domů a tam bylo třeba větve vyložit, nařezat na krátké kousky a vyskládat do dřevníku. Pejskové chvilku přihlíželi a pak se začali klepat zimou. Takže ziminka.
Ljuba jim tedy umyla tlapky a pustila je dovnitř. Chvilku jsme pracovali a pak se ozval štěkot. My chceme ven, my taky chceme dělat dříví!

Kdepak. Tohle drama Nám je zima, my chceme ven, tohle drama má jen jedno dějství. Dřevo jsme dořezali za tklivého zpěvného doprovodu.

Důmyslná hlava s rohem

Ranka na hlavě se Garince moc nehojí. Zanícená není, nicméně boule ne a ne splasknout. Gari má na hlavě něco jako roh, je to jednorohý čertík.

Pracuje na tom i svou pílí – a důmyslem. Když jsme ranku objevili, shledali jsme na ní jeden pozitivní rys – ranka je tak umístěna, že se nedá olízat. Takže Ljuba aplikuje medicínu, desinfekční šamponek od paní doktorky a Wichterlovu mast z lékárny. Rychle se to zahojí, Gari si to nemůže slízat.

Nemůže to slízat. Ale otřít o koberec, to dokáže. A dělá to.

Na atomový pohon

Byla to intenzivní neděle. S Ljubou jsme ušli s pejsky čtyři kilometry v lesích za Okrouhlem, pak Ljuba odjela točit do ateliéru. Pracoval jsem v ateliéru v Břežanech a odpoledne jsem s Gari a Norou udělal tříkilometrový okruh na Woodstokové louce a v lesích za Oleškem. Vrátili jsme se domů, mezitím napadl zase nějaký sníh. Hrabal jsem tedy sníh a holky řádily v ulici, skákaly ve sněhu, honily se a potýkaly se.

Šel kolem pán s paní a smáli se.
Ty mají v sobě pořádně energie! Ty se těší na procházku!“

Vysvětlil jsem jim, že já mám v nohách sedm kilometrů a ony jistě pětadvacet. Energie mají nepočítaně. Jsou na atomový pohon.

No a večer se Ljuba vrátila utahaná z pole role. Tak jsme udělali okruh u nás v lese za Zvolí, takzvané dvoukilometrové áčko.
Teď je sedm ráno, píšu tyto řádky a Nora mi sedí u židle a kouká, kdy se konečně půjde ven.