Nora i Dominika měly v neděli premiéru. Nora poprvé skočila do rybníka pro klacek a plavala k němu a Dominika ujela první desítky metrů na kole.

Můžete si říct, to je toho. Noře už byly dva roky a Domince sedm, takže ani v jednom, ani v druhém případě nejde o pozoruhodný výkon vzhledem k věku. No a co? Důležitý je výkon sám. Nora se bála a už se nebojí. Dominka se bála a už se nebojí.

O výcvik Nory se zasloužila Věra a dovršila ho Ljuba, ta nakonec Noru do vody dostala. No a pokud jde o Dominku, o zvrat jejího postoje k jízdě na dvou vratkých kolech spojených kovovými trubkami se zasloužila čtyřletá Sára, čilá holčička odnaproti, holčička z rodiny, kde mají Sally. Sára a Dominka se skamarádily a Sára dává Domince příklad. Sama na kole jezdí snad od narození. No a když to Dominka vidí, tak chce taky. Takto prosté to je.

Obvykle táhnou příklady zavrženíhodné, ale občas se vyskytnou i příklady pozitivní. Léto budiž pochváleno, toto je jeden z nich.

No a finální výsledek? Jdeme koupit kolo. Podám zprávu.

Máme kolo!

Nora se ocitá v potěšující pozici kočárového psa, tedy přesněji, bicyklového psa. Je to potom impozantní podívaná, když se naší lesní cestou řítí konvoj, Dominika a Sára (a já) na kole, v doprovodu Sally a Nory.

Takže je to tady, máme kolo. Nákup jsem chystal už dlouho, narážel ale na Dominčinu nedůvěru a obavy. Ty se podařilo v neděli zlomit, jak jsme tu vyprávěl, a v pondělí tedy nastal Den D. Začal vlastně už v neděli večer, protože se ukázalo, že v cyklocentru v Radotíně fungují i v neděli. Radotín je kousek od nás, hned vedle. Volal jsem tam, protože jsem na netu našel na jejich stránkách to, co si Dominka přála, růžové dvacetipalcové kolo.

"Máme ho, ale v naší pobočce v BBK na Praze 4."

BBK mi nedělá problémy, je to na naší straně Prahy. V pondělí jsme se tedy vypravili do BBK, nalezli obchod s dětskými koly, na výběr tam měli dokonce dvě růžové modifikace. Ale taky tam měli fialovou šestnáctku.

"Jé..." pravila Dominka. "Fialová... Já chci fialové kolo."

"Máte tu dvacítku ve fialové barvě?" ptám se prodavačky. Zahloubala se do počítače.

"Máme," pravila. "V naší pobočce v Radotíně."

Máme růžové kolo. I dědečkovská vstřícnost musí mít meze.

Bylo to jako blesk

Nepříjemnost: ve Zlatém údolí včely poštípaly Noru, trochu taky Fanánka a Ljubu. Nora dostala nejmíň dvacet žihadel. Semlelo se to s příšernou rychlostí. Nedělo se nic, najednou se Nora začala ošívat, Ljuba k ní přiběhla a co vidí, Nora je pokrytá včelami.

Jel jsme jim naproti autem. Nora měla na těle bulky na místě,kam ji včely píchly. Volali jsme na veterinu, poradili chlazení, prášek a pozorování – kdyby něco mělo být v nepořádku, máme přijet.

Do té doby mě nenapadlo, že lesní včely mají svoje hnízda v zemi! Na serveru Chuck čtu referát tři roky starý, jak ten chudák Chuck - Jack Russel teriér taky strčil hlavu do hnízda a v tu ránu měl osm žihadel. Říká se o někom, že je "zmatený jak lesní včela". Tak tyhle zmatené nebyly. Zmatení jsme byli my.

Fanánek to vyhrál

"Dávám buřty sem nahoru," hlásil Pepa, když jsme dorazili na místo, kde jsme ve Zlatém údolí chtěli večer dělat táborák. Byla to kamenitá lysina nad přehradním potokem a Pepa kladl pytlík s buřty na vršek dvoumetrového sloupu. "Aby je Fanánek nesežral."

No ovšem, Fanánek, známý to slídič a sežratel. Moudrý to Pepa, prozíravý, chválil jsem ho v duchu. Ohlédl jsem se, kdepak asi Fanáek je? Nebyl daleko. Připlížil se a jediným atakem sežral buřty, které na večerní opékání přinesla Ljuba.

Ano, ano. K překonání Fanánkovy lstivosti je třeba důvtipu přinejmenším tuplovaného.

A jak je to se žihadly? Psal jsem o nich včera. Nora po dvaceti žihadlech zcela v pořádku, Ljuba má po tom jednom pořád eště oteklý kotník.