Musím si pořád připomínat, že Nora není na světě ani půl roku, není na něm ani pět měsíců, její zkušenosti jsou nulové. Zázrak, že se netetelí někde v koutě a nekvílí strachem. Pořád ještě většina z toho, co potkává, je pro ni naprostá novinka. Onehdy jsem tu psal, jak ji vyděsila holčička se školní taškou na zdech. Nedůvěřuje holčičkám a koloběžce. Má s nimi snad nějakou špatnou zkušennost? Copak ji nějaká zběsilá holčička srazila kolobrndou a přejela přes ni několikrát sem a tam? Nic takového se nestalo. Prostě, holčička na koloběžce je divná. Kráva je taky divná a je třeba vůči ní postupovat obezřetně. To je ostatně dobře vidět na této fotce, pořízené předminulý týden v rakouském Alpbachu:

Dodám k tomu, že jsem byl vůči téže krávě (i jiným kravám) obezřetný také. Kdo ví, co má taková kráva za lubem.

Včera se vynořil další strach. Ljuba byla s Norou v Břežanech, v tom novém, moc krásném parku zřízeném hned za novým městským centrem. Děti tam mají U-rampu a jezdí tam na prknech. Tak to, prosím, takové prkno, to je stokrát zlejšejší než pět set holčiček na koloběžce! Jak zlomit ten strach? Nejspíš budu muset obstarat Noře prkno.

Foceno přístrojem Olympus E-PL3

Lov na bojové motýly

V neděli jsme Noru zvážili a shledali ji těžkou, řečeno klasicky, váží už dvanáct kilo! Iriska vážila pětadvacet, takže mládě dosáhlo už na polovinu váhy své předchůdkyně – a pratety, jsou obě trochu příbuzné. Jak by ne, chuť k jídlu jí rozhodně nechybí a pohybu má taky dost.

O pohyb se staráme s Ljubou dostatečně a pomáhají nám i bojoví motýli. Ráno jsou ještě zalezlí, ale odpoledne, když jsou pokosená pole pěkně vyhřátá sluncem, vzduch je plný bělásků – s nadsázkou by se dalo tvrdit, že je slyšet, jak ta křídla hučí. Nora se snaží motýly pochytat. Nejraději by zvládla všechny, v nejhorším aspoň jednoho. Zatím se jí to nepodařilo, ale na fotkách je vidět, že je to někdy opravdu o fous, tentokrát bez nadsázky, tentokrát doslova. Ovšem o psí fous.

Zatím tedy nechytila. Nevím, zda to přičítat štěněčí neobratnosti anebo mistrovské pilotáži bojových motýlů. Pejskové přece dovedou v letu chytit mouchu i vosu a to přece jenom jsou razantnější letci, než je bělásek. Nicméně je to záhada, která asi patří do oblasti záhad nezodpověditelných a vyprší ji až čas. Noru bělásci omrzí a bude po záhadě.

První sestřel

Na poslední procházku dne jsem vyrazil s Norou v podvečer. Okamžitě namířila na pole, kde zápasí s bojovými motýly. Snažil jsem se jí vysvětlit, že je pozdě a že motýli už nelétají. Opravdu, vzduch nad polem byl prázdný, nikde ani jediné nepřátelské křídlo.

A najednou – pozdní motýl vyletěl a Nora vyrazila. Byl to asi pilot začátečník, protože neudělal žádnou kličku, jako to dělají jeho zkušenější bojoví druzi. Letěl přímo a chňap, Nora má právo si namalovat prvního motýla na tlapku.

Zastavila se a užasle se na mne dívala. Co to bylo?

Úspěch někdy chutná jinak, než si představujeme, má vzácná přítelkyně. Dovede být hořký, někdy i nechutný a oceníme ho až později, až se ta nepříjemná chuť rozplyne.

Pojď, pomůžu ti. Tady máš sušenou masovou tyčinku. A ber ji jako vyznamenání za skvěle splněný bojový úkol.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena