Hluboko v lesích, ve stráni nad Zlatým potokem, jsme strávili noc ze soboty na neděli ve stanu. Tedy, ve třech stanech – čtyři dospělí, dvě děti, Vojtíšek a Dominika, a dva pejskové, Fanánek s Norou.

Byli jsme zvědaví hlavně na to, jací táborníci budou Fanánek s Norou. Přece jen les nabízí jinou škálu zvuků a pachů než Zvole, respektive Březová, kde Fanánek a Nora žijí. Nestalo se nic mimořádného, pejskové si lehli nám k nohám na karimatky a spali stejně tvrdě jako my až do božího rána.

A ty svůdné pachy? No, ono asi platí, že lepší je buřt v batohu než muflon na střeše. Mufloni tam někde v našich lesích pobíhají, za osm let, co tu bydlíme, jsem je jednou zahlédl, ale buřtíky, ty jsme v batohu přinesli a na na ohýnku opékali. Pejskové taky dostali svůj díl.

Takže k žádným mimořádným událostem nedošlo, snad jen že Nora se pokusila hrát si na kamzíka a lezla na skoro kolmou skalní stěnu.

Byla zima, je horko

Ano, Noro, horko je horší bič než zima. Mráz dokážeš rozběhat, utíkáš tak rychle, až ti sníh lítá od paciček. Ale horko?

Nora se plouží a tím hůř, že na našich obvyklých stezkách číhají mračna komárů. Pak z lesa vyjdeme. Obvykle nastává závěrečná fáze procházky – před námi je Beníčkova louka a na ní poskakují drzí opeřenci a ty je třeba prohnat.

Nora je určitě prožene, a to tak, že si to budou do smrti pamatovat a zapíšou si to za svoje pernaté uši. Ale až přestane to horko. Jelikož horko trvá, Nora jde pomalu a rozvážně. Ujdeme padesát metrů. Chodník vede kolem pruhu trávy a na něm rostou smrčky. Nora ulehne do stínu jednoho z nich.

Podařilo se mi Noru přimět k návratu. Lehla si bříškem na dlaždičky a zůstala ležet rozpláclá. A dnes, jak to tak vypadá, se příběh bude opakovat.

Vstup do lesa znemožněn

Nespočetné eskadry komárů chrání vstup do lesa. Komáři jistě útočí i na Noru, třebaže jsem si nevšiml, že by se proti nim nějak ošívala. Ono je to s těmi komáry a taky klíšťaty a podobnou savou havětí divné. Čím se ta parta živí?

První, co našince napadne, je: mnou se živí! To je ovšem falešná představa. Ani Nora, ani já, ani nikdo z vás ty komáří eskadry neuživí. Jsou jich miliardy a ty všechny potřebují sosat, jinak zahynou. To, že si jeden z nich sosne z pana Neffa nebo slečny Nory, to je pravděpodobnost jedna ku.. nekonečnu. Někde musí být nějaký hlavní zdroj potravy.

Po lese běhají srnky a zajíci a prasátka – to všechno jsou teplokrevní živočichové. Že by oni byli zdroj potravy? Čtu, že krev sají samice komárů, kdežto samečkové sosají nektar z květů. Dobrá, ale kde je dost krve pro tolik samiček? Na anglické wikipedii píší, že samičky pijí krev ptáků. To je asi honička, chytnout v letu ptáka, přistát na něm, provrtat se sosákem skrz jeho peří...

To je ovšem starost té samičky. Já mám starost, aby nesosala mne.

Přichází Martin Eden

Zmiňoval jsem se tu v květnu, že se ztratila Kvanu, a vyjádřil jsem naději, že se třeba u někoho ještě najde. Nenašla se a její paní si z útulku vzala pejska. Zatím se jmenuje Martin Eden a jsme velmi zvědaví, jak se jeho jméno vyvine: bude se mu říkat Mnáťo nebo Éďo nebo jak vlastně? To ukáže čas.

Zatím je pejsek velmi bázlivý. Rasu neznám, je o něco větší než Nora, vygooglil jsem si amerického pitbulla, to žíhání by odpovídalo. Nora na něho štěkala, když se objevil mezi vrátky, ale to neznamená, že se z toho nemusí vyvinout kamarádství. Potřebovala by pořádného partnera pro to svoje špásování! Fanánek nám začíná fotrovatět, raději si lehne, než aby se pral, a tak má Nora jako hlavního sparringpartnera Bertíka, Fanánkova souseda. Ovšem pro Noru není sparringpartnerů nikdy dost. Tak uvidíme, jak se na její dorážení bude Martin Eden tvářit.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena