Jednu nelibost jsem zavinil já.
Na verandě máme dřevěné lehátko. Noru velmi zaujalo a pokoušela se na ně vylézt. Je malinká a nedokázala vyskočit. Naučil jsem ji, kam dát tlapku, aby se vytáhla nahoru, a měl jsem radost, jak je šikovná, když se jí to povedlo.
Menší radost z toho měla Ljuba. Bylo jasné, že má na lehátku přinejmenším podnájemníka. Musel jsem uznat, že jsem udělal pedagogicko-kynologickou chybu, ale co naděláte, když už je chyba pochybena?
Čímž se dostávám k té nespokojenost. Jakmile Nora ovládla lehátko, navykla si na něm lehat. Na lehátku se sklopeným opěradlem. No a pak přišla chvilka, kdy lehátko bylo volné, přišla Ljuba, sklopila opěradlo, aby si mohla lehnout v polosedě a když pak se Nora chtěla uvelebit, zjistila, že je opěradlo sklopené.
Byla velmi rozezlena! Snažila se zadkem opěradlo zase sklopit, útočila na ně tlapkami, aby lehátko přivedla do původního stavu, a veškerou řečí těla dávala najevo nespokojenost.
Co to má znamenat? Co je to za novoty? Tohle tady NIKDY nebejvalo!

Číro
Noru jsme si přivezli před čtrnácti dny od chovatele ve stavu ne zrovna ideálním. Měla psincový kašel, na svých prvních mléčných zubech měla stopy nějaké prodělané nemoci, zánět v močovém měchýři a byla pokousaná na hlavě. Takže první, co u nás poznala, byla veterina, rentgen, sono a kapačka. Takže tohle (skoro) všechno je za námi, zoubky jí vypadají a snad ty nové budou zdravé. Ocásek, který si v dětství zlomila a špatně jí narostl, jí zůstane. A to pokousání na hlavě?

Jsou to dvě stopy po zubech, jedna větší, druhá menší. Řekli jsme si, nešť, bude to piha krásy. Asi tam zůstane jizva a jak známo, na jizvě žádné chlupy nerostou. No a vida... i zde se to obrací k lepšímu. Koncem týdne se objevily ve světlých místech tmavé skvrny. Přes víkend už to bylo jasné, začaly růst chloupky.
Zdá se ale, že budou trochu větší než okolní srst. Nebo rostou na druhou stranu, jako ta čára, kterou má na zádech ridgeback. Zkrátka, roste jí na šešulce nestandardní účes. Něco jako číro.

Jirka Knébl nás vyfotil, jak zkoumáme Noře její plíšku. Když tak na tu fotku koukám, tak si říkám, že nemám moc velký nárok na to, abych se pozastavoval nad něčí pleší...

Drobné nehody
Štěněčí den je poznamenán drobnými nehodami. Uvedu několik. Jsme na návštěvě u Knéblů a Nora pobíhá po trávníku. Povídáme si a nevěnujeme jí pozornost. Najednou – Nora stojí, tváří se zoufale a nastavuje pravou přední tlapku. Visí jí dolů, jakoby to byla opraná ponožka. Hned si vzpomenu na Barta, který si ošklivě zlomil tlapu při marné honbě za zajícem. Běžíme zachraňovat. Ohmatáváme tlapu, ale nezdá se, že by něco bylo v nepořádku. Až Hanička Knéblová připomene, že krátce před tím se Nora točila do kolečka. Ano, honila vosu. Ano, vosa si to nenechala líbit.

Druhá drobná nehoda byla o kousek vážnější. Nora kousala větvičku a najednou – chrčivé, dávivé zvuky. Jak by ne. Větvičku překousla a fragment se jí zasekl do patra, jaksi napříč. Tento nežádoucí trám vyloven, zahozen a Nora se mohla věnovat dál kousání větviček.

Třetí nehoda byla legrační. Leckteré prudké pohyby končí kotrmelcem. To je patnáctkrát denně a nestojí to za zmínku. Tentokrát ale Nora běžela po naší dřevěné terase a chtěla v plné rychlosti zahnout do otevřených dveří kuchyně. Tlapky ale mají omezenou adhezi – v zatáčce dostala smyk, ustřelilo jí to, vyletěla ze zatáčky a zachytily ji nohy zahradního křesílka.
Nezdá se však, že by ji tato nehoda odradila od dalšího zatáčení v trysku, stejně jako ty předchozí ji neodrazují v kousání větviček a lapání vos.

Úder blesku
Ve francouzštině se používá výraz „coup de foudre“, úder blesku, pro náhlé vzplanutí. K tomu došlo na dvoře veterinární kliniky na Zbraslavi právě včera. Noru jsme tam odvezli na druhé očkování a ona potkala Jeho.

Byl mladý a krásný. Silný a svižný. Byl to lovec a měl zájem. Nějak mi haproval foťák (kompakt), takže se nepodařilo zachytit situaci, kdy sebou Nora hodila na záda v gestu totálního odevzdání.

Tady na fotce to vypadá, jako kdyby paní svého Lovce k Noře táhla, ale to je mylná interpretace. Je zachycen okamžik, skutečně jen fragment z tance vzájemného okouzlení. Oba byli na vodítku a láska, ta mocná čarodějka, splétala z vodítek cop.

Odpoledne a večer byla Nora mátožná. Snad to byl následek očkování, tak aspoň to pan doktor předvídal, že to bude.
Nebo snila o Něm.

Dvojí pohled
My máme zahradu a Knéblovi mají zahradu. Naše zahrada je japopnsky inspirovaná, Knéblovic zahrada je japonsky inspirovaná. My jsme blázni do kamenů v zahradě, Knéblovi jsou blázni do kamenů na zahradě. Takže včera byl Den D, jelikož jedna i druhá zahrada se dočkala přírůstků a Nora při tom asistovala.

Podotýkám, že jsme kameny objednali od jedné firmy, od firmy Čerth v Šestajovicích. Přijala sehraná parta v čele s panem Tomášem Červenkou, přijel náklaďák s kameny, přijel autojeřáb – nejdříve ke Knéblům.

Nora byla nadšená. Jeřáb, pět chlapů kolem něho, dva zahradníci, Knéblovi s kocoury, Nora mezi tím pobíhala, nechávala se honit, aby se nezdržovala pod zavěšený břemenem, kradla zahradníkům rukavice, spadla do zahradního jezírka a dělala pak všechno pro to, aby tam spadla znova, zkrátka byl to její velký den.

U Knéblů kameny usazeny, firma Čerth se přesunula k nám.
Nadšení? Nula. Nevraživé pohledy, demonstrativní odchod do pelechu. Byla to táž firma, titíž pánové, kameny stejného vrhu... jenže tohle byla JEJÍ zahrada, takže šlo o INVAZI, nikoli o radostné alotrium...

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena