Přírodní rezervace Masai Mara se nalézá v Keni, avšak tvoří svou plochou 1500 km čtvereční jeden přírodní celek s oblastí Serengeti, která má podle Wikipedie 60 tisíc kilometrů, jinde se uvádí 15 tisíc. Na této obrovské ploše se potuluje po celý rok doslova masa dvou miliónů zvířat, převážně pakoňů a zeber. Zvolna spásají savanu a pohybují se za novou potravou. Není to tedy cílené putování, jak jsem se domníval, není to tak, že by si serengetští pakoně řekli "teď se půjdeme podívat do Masai Mara".

V Masai Mara jsou dvě malé řeky, Mara a Talek. Tvoří zvířecímu putování překážku, kterou musí překonat. Někdy se to odbude v klidu, jindy ale, zvlášť na Maře, kde jsou někde vysoké břehy, zvířata překonávají velké nebezpečí, tím hůř, že v obou řekách žijí krokodýli a kolem stád se potulují lvi, hyeny a další predátoři.

Už na letišti uvidíte "crossing", tedy velké billboardy s fotkami zvířat ve vodě. Je to turistická atrakce, ovšem háček je v tom, že "crossing" se koná málo kdy a většina turistů možná ani žádný nespatří - i my jsem ho viděli jen díky Šilhovi a jeho místním přátelům a spolupracovníkům. Po většinu dne vidíte jen savanu a na ní buď nic, nebo obrovská roztroušená stáda. Zvířata se někdy řadí z do "husího pochodu", dlouhých řad, které se táhnou celé kilometry, od obzoru k obzoru. Pak najednou řadu zruší a pasou se dál. Když takto doputují, spíš dobloumají, dopasou se, až k řece, dlouho váhají, než se odváží přechodu. Pak to vypadá nějak takto:

Je to hromada zvířat, zvířený prach, kalná voda. Zvířata jsou natlačená na sebe a splývají.

Hříbě se vylouplo z masy a bezhlavě skočilo. Obvykle skáče několik zvířat najednou, takže splývají. Pakoně mají zvláštní barvu - jsou světle hnědí až černí, vypadají, jako kdyby to byly kvaše od Zdeňka Buriana. Když ale jsou zaprášení a jeden vedle druhého a skáčí do řeky najednou, těžko se rozeznávají jeden od druhého. Jen občas se povede zachytit zvíře, které má ve směru skoku volný prostor - snímek dole je pořízen na řece Talek.

Další možnost je fotografování zvířat, která se už dostala do vody a plavou. I v takovém případě obvykle plave několik zvířat vedle sebe, ale přece jen je snazší zachytit individuální drama. Mezi pakoni jsou i zebry. Je jich mnohem míň, těžko odhadovat, v jakém poměru, možná je to jedna ku stu. Nicméně díky svému zjevu jsou velmi nápadné a v temné mase pakoňů vynikají.

Chovají se klidněji, neskáčí tak bezhlavě, jako pakoně a někdy to vypadá, že počínání pakoňů poněkud s úžasem pozorují. Ve vodě si ovšem počínají stejně jako pakoně - usilovně bojují o to, aby se dostaly ke břehu dřív, než se krokodýl dostane k nim.

Naštěstí pro pakoně i zebry - statisticky vzato - je nebezpečí poměrně malé. Krokodýlové jsou nažraní (v poměru k obrovským stádům je jich přece jen málo) a přecházející stáda nezapomínají na obezřetnost - viděli jsme, jak připlouvající krokodýl v pár vteřinách přerušil probíhající crossing. Takže drsné drama se před objektivem koná opravdu málo kdy, Vašek Šilha těch crossingů viděl už skoro čtyřicet a útok krokodýla na pakoně jen jednou. A je tu ještě jedna potíž: i když je to zajímavé a dramatické, dá se fotit vlastně jen jedno a totéž a všechny ty fotky vypadají stejně. Takže v nejlepším případě odvážíte fotky stejného typu, jako visely na billboardu v příletové hale v Nairobi.

Čtyřnásobná premiéra
Iris má nápadníka či kamaráda, říkejme mu Bobík. Potkávám jeho paní i jeho samotného poměrně často. Onehdy jsme oba potkali s Ljubou.
Bobík má Iris rád, také Iris odkládá při setkání s ním svoji obvyklou odtažitost. Dovádějí spolu, honí jeden druhého po louce, poskakují, veselí se jako dva milí pejskové. Tak to bylo i při posledním setkání.
Bobík, jak byl rozdováděný, se najednou přitočil k Ljubě, zvedl nožičku a pokropil jí nohavici.
Paní se zděsila.
"Tohle ještě nikdy neudělal!"
Nikdy to neudělal, byla to tedy premiéra. Paní se omlouvala a než se doomlouvala, Bobík si podepsal i mě.
"No to už vůbec nikdy neudělal," naříkala jeho paní.
Podruhé si dám pozor, říkal jsem si. Jenže rozdováděného psa jen tak neuhlídáte, i když se otáčíte jak holub na báni. Podruhé jsem to dostal zleva a potřetí zezadu, když už jsem si myslel, že Bobíkova injekce musí být úplně prázdná.
Nebyla.
Takže to Bobík vykonal - poprvé - čtyřikrát. Byla to v jistém smyslu smůla. Ale protože ve světě je rovnováha, smůla byla vyvážena štěstím.
Nepotkali jsme pak žádného dalšího psa, který by chtěl Bobíkovy podpisy přepsat.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena