Tedy: pan malíř maloval přízemí, tedy kuchyň, obývák a chodbu s předsíní, Ljuba po něm uklízela a já vykonával snadno pochopitelné úkoly zaměřené na hrubou sílu bez nároků na důvtip, natož inteligenci. Nošení stolu, ano, to je úkol pro mě! Umytí oken, to není úkol pro mě. A tak podobně.
Kdybych měl celou akci komentovat, poznamenal bych, že podle mého názoru mohlo malování ještě počkat a lhůta "jedenkrát za tři roky" je víc než přemrštěná. Já bych tam přidal na konec jednu nulu. Co to je, nula? To je přece nic (i když pan učitel Jánský vždycky říkal "nula není nic, žáci, nula je hodnota a kdo si myslí, že nula je nic, má nulu v hlavě"), jednou za třicet let, to by se přece dalo snést!
Ovšem úvahu tohoto typu nemohu před Ljubou nahlas pronést.
Navíc je to úvaha neaktuální, vždyť jsme malovali.
A je to tam hezké a líbí se mi to, je to bílé a čisťounké a líp se tam žije. Což je dobře.
Příští rok budeme malovat v patře, ba i v mé pracovně. Což je děsné.

Nespolečenský pes
Včera jsme se zúčastnili vernisáže portrétů fotografky Nguyen Phuong Thao. Na výstavu se zajděte podívat, je v Komorní galerii domu Josefa Sudka v Praze 1 Maiselově ulici 2 - zde máte ukázku. Na vernisáž jsem nešel sám - z jedné strany spěchala Ljuba, z druhé jsem šel já s Iris.
Auto jsem zaparkoval v garáži v Národním divadle. Odtud je to do Maislovky, dejme tomu, patnáct minut chůze. S Iriskou u nohy jsem vyrazil. Jenže jsme došli na Perštýn a tam Irda zvolnila a dala jasně najevo, že ji běhání po Praze nebaví. Na vernisáži z ní byla omrzelá otrávená stará dáma.
Netrápili jsme ji dlouho, nakonec jsme se odtud dostali, vrátili se do Zvole...
Tam se udála proměna: ze staré dámy skotačivé děvčátko, které si chce hrát na honěnou a na schovávanou a na házenou míčkem.
Příště je to jasné: Thao musí vystavovat u nás na zahradě... a vernisáž se musí obejít bez hostů. Zde je slíbená ukázka:

S Irdou a Sally na procházce
Jsou to kamarádky nebo nejsou?
Neperou se a to je úspěch. Včera večer, při návratu z procházky, setrvala Iris u plotu dobrých deset minut a zírala na Sally. Žádné pobíhání, žádné štěkání. Dnes jsme byli na společné ranní procházce. Obě psice dělají, že se nevidí. Nemají žádný kontakt, nehrají si, nehoní jedna druhou. Ale mají se vzájemně v merku. Jakmile se jedna někde zasekne, ta druhá přiběhne a upozorňuje: koukejte, já jsem tady! Já nejsem jako ten někdo! Já se necourám, já nikde nečmuchám, já nevyhrabávám myš!
Pak se vracíme a na ulici jedna běží po jednom, druhá po protějším chodníku. Nevědí o sobě. Cože? Že je někdo naproti přes ulici? To mě nezajímá...
Je mi ovšem jasné, že večer, až se budu s Iris vracet, bude zase zadumaně státu u plotu zahrady, kde žije Sally, její neviděná a nevnímaná kamarádka.

***

Umřel Bart
Včera večer jsme se rozloučili s Bartem. 29. září by mu bylo 13 let. Je nám všem samozřejmě smutno a prosím laskavé čtenáře Hyeny, aby mi nekondolovali a nepsali soustrastné maily. Vím, že je vám to líto taky, že vám je líto i to, že jsem v poslední době o Bartovi málo psal. Ale asi jste tušili důvod. Staříček pes chřadnul a nic veselého se o jeho životě psát nedalo. Takže, vzpomínejme na něho v dobrém. Umřel klidně, nebál se nikdy ničeho, ani smrti. Kéž by nás to dokázal naučit!

***

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena