V tuhle dobu ptáci vyvádějí mladé, u nás doma se těm mladým říká prvoletci. Dnes jich bylo na zahradě snad patnáct, špačkové i kosáci v jednom chumlu. Prvoletce musíme chránit před našimi pejsky, těm se těžko vysvětlí, že je to ptáček a ne nějaká srandovní kulička na hraní. Ale jak chránit patnáct prvoletců, když našinec sám má problém, aby nějakého nezašlápl? Pejskové tedy musí zůstat doma. Čuměj oknem.

Jak chránit okno před mokrým psím frňákem, na to jsem ještě nepřišel.

Další setkání

Cesta naší ulicí je skoro vždy dobrodružná – jakmile jsou někde otevřená vrátka, neřkuli vrata, Gari a Nora se jdou podívat, co je za nimi. Vrcholný výkon před pár lety podala Gari – zmizela, ovšem nejen v zahradě, ale v domě: nechali otevřené dveře. Sousedka Gari vyhnala. Omlouval jsem se, sousedka se smála. Byla v kuchyni, že? řekl jsem. Ne, v ložnici v patře.

Dnes ale se obě zastavily na prahu otevřených vrátek a pak běžely ulicí dál. Překvapilo mě to. Nakoukl jsem a hned bylo všechno jasné: na prahu domovních dveří ležel velký černý kocour a díval se přísně.
Od takového raději dál.

Nepochopen

Odpoledne přijelo auto s balíčky. Koukám, pan řidič má společníka, malého veselého sympatického pejska. Pan řidič šel dozadu hledat balíček a já, s milým úsměvem, šel k otevřenému oknu přátelsky porozmlouvat s pejskem. Chtěl jsem mu sdělit, že jsem do morku kostí přítel pejsků, sympatičtí že mi jsou všichni a ti, co jezdí se svým pánem na sedadle spolujezdce, obzvlášť.

Přiblížil jsem se k oknu. Ten milý pejsek mě zmerčil. Skočil k oknu, ohrnul pysk, vycenil zuby a udělal „vrrrr…“

On tam nebyl k žádnému kamarádování a šišlání, natož pak muckání. Byl to hlídací pes a střežil náklad.

Nepraktický nápad

Gari pajdá a musíme ji šetřit. Na delší procházku jdu se samotnou Norou. Nechce se jí, pořád se ohlíží a čeká, že se Gari odněkud vynoří. Taková procházka pokračuje pomalu. Když někoho potkám, musím vysvětlovat, jak to, že jdu jenom s jedním pejskem. Měl bych mít smečku dvaceti psů, to by se manko jednoho ztratilo. Nicméně si nemyslím, že by mi to nějak významně zjednodušilo život.

Novum

Návštěvu kocoura na naší zahradě ohlásí Gari s Norou velmi hlučně. Vrhnou se ze svých křesílek k proskleným dveřím a už jen čekají, kdy je vypustím dveřmi z kuchyně. V ose východu je jezírko, Gari ho obíhá zprava, Nora zleva, mají prastarou taktiku obklíčit a zničit. Zatím se jim párkrát podařilo něco převrhnout, největší úspěch této operace spočívá v tom, že ani jedna, ani druhá do jezírka nespadly (v souvislosti s honem na kocoura, za jiných okolností tam Gari samozřejmě zahučela, ještě jako malinká).

Tentokrát byly pěnově tiché a jen zíraly – na jezírku přistál kačer. Měl tyrkysovou hlavičku a moc mu to slušelo. Vyťapkal na břeh, prošel se po trávníku (sekal jsme ho ve čtvrtek) a pak se zase do jezírka vrátil.
Jestli se hodlá nastěhovat i s milostivou paní a vyvést mladé, pak přesvědčím Gari s Norou, že je to zvláštní druh kocoura s tyrkysovou hlavičkou.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena