Garině se výrazně zmenšilo to ošklivé místo, které vzniklo, když jí otekl vpich po injekční jehle a jak ji to svědilo, kousala si to a olizovala. Dokonce říkala paní doktorka, že by bylo třeba to vyříznout a že až jí jednou necháme čistit zub, dělá se to pod narkózou, udělá se to při jednom. Takže tohle zatím nehrozí, ta věc se očividně hojí pod vlivem homeopatických léků, Thuya occidentalis a Graphites, ředění 9.

Jsou to maličké bílé kuličky. Zprvu jsem jí to dával do sýra, teď už to na férovku sypu do granulí a Gari to zplivne, ani nemrkne. Už jí opravdu zbývá jen maličká věc, vypadá to jako ventilek – kdyby byla nafukovací.

Vyfouknu tě, potvoro, když budeš zlobil a uklidím do garáže!

No... vyfouknu... A ono to pak zmizí úplně a čím já tě zase nafouknu! To radši zlob.

Po týdnu

Minulé úterý jsme se korporátně vypravili na Brdy, já s Ljubou na kole, pejskové běžmo – a skončilo to ztrátou taštičky pod sedlem mého kola, měl jsem v ní klíče od auta. Líčil jsem to hned následujícího dne. Včera, tedy zase v úterý, jsem se s pejsky vypravil na ta místa opět, pěšky. Napadlo mě, že někdo mohl taštičku najít - a kde by ji odevzdal? Nejspíš v bufetu nebo v klášteře Skalka.

Došli jsme ke Skalce. Hned jsem si všiml, jak je trávník kolem kláštera rozrytý divokými prasaty. Taky to tu pěkně smrdí, napadlo mě. Hodně to tu smrdí, sakramentsky to tu smrdí.
Vzápětí se ukázalo, že to ani tak nesmrdí okolí Skalky, jako smrdí Garina, která se vyválela ale doslova ve sračkách, nejspíš od těch prasat. Nastala chvíle, kdy se sluší zvolat to je ale situace. Měl jsem vodítko s rozdvojkou. Připnul jsme oba pejsky, přivázal jsem je k lavičce, jenže lavička nebyla zakotvená do země. Takže je stromu. Umaže se Nora o Gari? To se brzy uvidí. Naštěstí jsem našel hodnou paní, která se stará o chod výstavy v klášterní budově, a ta mi půjčila konev a tekuté mýdlo a pak se mi podařilo Garinu omýt z nejhoršího. Nora se od ní neumazala.

Takže to dopadlo dobře.
Jo, a co ty klíče? Ty se nenašly, samozřejmě.

Šídlo v pytli

Tento ševcovský nástroj se utajit nedá a nejen on. Pošetilý jsem byl, když jsem věřil v očistnou sílu vody a důvěřoval jsem schopnosti šampónů zakrýt stopy po úterní prasečí orgii naší Gariny. Já si klekl a očichával jsem ji tak pečlivě, jak mě to pejskové naučili. Jsem si jist, že mé nozdry nezachytily ani jedinou aromatickou molekulu (aromatickou... to je ale ironie).

Přesto jsem uslyšel z úst své ženy onen verdikt „ty nějak smrdíš“.
Myslím, že to nemá s čichem nic společného a že ani ona nic technicky vzato neucítila. To jen se tetelila ve vzduchu ozvěna viny a na ni ženy slyší s citlivostí radaru Věra.

Klidná ulice

Jedu naší ulicí. Ano, opravdu to není Broadway ani Champs Elysées, ani Strand, ani Friedrichstrasse. Ulice se jmenuje Zadní. Není úplně pustá. Tak například včera na ní leželi dva pejskové.

Zamával jsem jim a opatrně je objel. Bylo slunečné odpoledne a pejskové se vyhřívali na asfaltu. Trochu jsem se tomu divil, ale respektoval jsem to.
Pejskové mi taky nemluví do toho, kde se chci vyhřívat.
Jsme klidná ulice a jeden druhému do vyhřívání nemluvíme.