Původně byla jedna. Kostička, tedy objekt tvaru spíše kulového, původu zřejmě hovězího, kus kloubu nebo tak něco. Kde se to vzalo u nás na pozemku a posléze doma, to opravdu netuším. Ta věc byla jedna, teď tu vídám dvě. Překously tu prakost a udělaly z ní dvě dceřiné kosti? Nebo objevily ještě jednu, takže nebyla prakost a z ní dvě dcery, ale jsou dvě paralelní kosti?

Nevím a nedozvím se to. Prostě proto, že Gari s Norou mě ne o všem informují, co dělají, a často docházím až k výsledku. Někdy k výsledku neblahému.

Svůj poměr k téhle kostičce jsme musel časem revidovat. Původně jsem ji vyhazoval na zahradu, když jsem ji doma objevil. Zakrátko se objevila uvnitř znovu. Ale pak jsem si řekl, že to nedrobí, nešpiní, nemaže, ať to tedy je součást interiéru. Tajně jsem doufal, že je kostička přestane bavit, když jim ji legalizuju.
Nepřestala.

Jednoprocentní invalida

Gari najednou začala kulhat. Začala, a to tak, že pořádně. Pravou tlapku držela ve vzduchu a pobíhala po třech. Ne snad, že by jí to nějak viditelně vadilo, však se říká, že pejskové běh po třech zvládají v pohodě, a jsou pejskové, kteří mají místo zadních tlapek vozejček. Tak to jsou pořádní invalidi.

Prohlédli jsme tlapku. Nic viditelného na ní nebylo. Na odpolední procházku s Ronym jsem šel jenom s Norou, Gari musela zůstat doma. Vrátili jsme se, Gari pořád kulhala.

Vpodvečer, čárymátyfuk, to přestalo. Co se stalo? Těžko soudit.
Třeba na sebe chtěla společensky upozornit.

Počtář

Nora dovede počítat, Gari podle všeho počítat neumí.
Ráno po procházce jim dávám granule do misek. Nejdřív Noře, protože je služebně starší. Jedna hrst a pak ještě hrstička na přidání. Nora čeká, až dosypu hrstičku, a začne snídat.
Garině nasypu hrst a už strčí do misky svou nepočtářskou makovici a pustí se do žrádla. Opravdu, nemá to spočítané. Ale jinak je mazaná jako liška.
Mimochodem, neví někdo, jak to mají lišky s matematikou?

Jak na ječák

V poslední době mi šla Nora na nervy svým jekotem. Jdeme na procházku, otevřu dveře a ona se vyřítí a ječí. Vyplaší psy v okolí a za chvilku ječí a štěká celý Šmoulov jen proto, že nějaká Nora jde na procházku.
Zkusil jsem na ni přísnost. Ticho! Drž hubu! A tak podobně. Nic nepomohlo.
Nakonec jsem jí nabídl frolíka. Přestala ječet, vzala frolíka, vyběhla z branky a po deseti metrech, jako ostatně vždycky, se zastavila a počkala na mě.
Takže neječí. Je to korektní výchova? Tři roky mě cvičili na kynocvičáku na Zbraslavi. Přečetl jsem knihy a spoustu článků o psech a jejich výchově. Nic podobného tam nepsali.
Jenže to funguje a já to budu dělat. Zacpu té megeře hubu. A kdyby mi kvůli tomu někdo nadával, taky mu zacpu hubu frolíkem.
Ono to funguje.

Bulky

Potkali jsme pejska a měl na sobě triko. Zastavím se, poklábosím s pánem, a copak že má pejsek triko? Ále, byl na kudle, řezali mu tukovou bulku. Shodou okolností ten samý den potkám jiného spřáteleného pejska a taky měl triko a taky se poptávám, copak že se to přihodilo. A ona bulka.
Ach jo. Garina měla naposled triko, protože lítala jak cvok a napíchla se na klacek. A před tím Nora, protože ji pokousala volně ložená nesocializovaná vlčanda.

Ale že by bulka? Že by něco tukového? Tak tohle u našich dam, jak se zdá, nehrozí.