15.3.2024 | Svátek má Ida


BEST OF HYENA: Když nastanou deště

21.10.2020

Dneska ustaly, ale trvaly docela dlouho – podle mého měřáku umístěného na zahradě napršelo za dva dny 29 mm a to je docela dost: když jaksi normálně prší, obvykle to dá pět milimetrů.

Pejskové nadšení nejsou. Nejdřív nechtějí vystrčit nos ze dveří. Když pak vyrazíme na procházku, běhají cik cak, hlavně Gari, snad ve snaze dešti uniknout. Tvrdě se snažím dodržet denní penzum poctivých 9 km rozdělených na tři etapy, déšť nedéšť.

Po návratu nastává fáze sušení. Na to máme v garáži připravené staré ručníky. Pejskové víc důvěřují vlastním silám a olizují jedna druhou. Tohle jsem nikdy nepochopil. Psí jazyk opravdu není ten nejsušší předmět, jaký si dovedu představit.
Úplně na závěr – pelíšek. Nejlépe jeden, zavinout se jedna k druhé, jako jing a jang – s tou výhradou, že světlá síla jsou obě.

201015gari

Ten budět ďyvyt

Navštívil jsem mého známého a hned po vstupu na zahradu vidím změnu: místo dosavadního čtyřicetikilového hafana tam kmitala čtyřměsíční fenečka vipeta: to je rasa na půl cesty mezi maličkým chrtíkem a velkým chrtem. Její pohyb se dá charakterizovat dříve často používaným termínem (nikdy jsem ho moc nepochopil) žížnivá čára.

“Ona je to takový gaučák,“ komentoval ten můj známý. Jako že se bude furt povalovat na gauči, až ho přejde mladická nerozvážnost.
Gaučák. Bleskla mi hlavou vzpomínka na jiného známého, ten vzpomínal, jak po konci války, tak v šesta-, sedmačtyřicátém potkal kamaráda, Rusa. Pakoval kufry do Ameriky. Ten jiný známý se divil: proč Amerika? Teď přece je demokracie, roztáčejí se kola, brzo tady všechno rozkvete…

“Vy buděte ďyvyt, vy buděte ďyvyt,“ pokyvoval hlavou znalec poměrů, dobalil kufr a odjel.

Tak tedy vipet gaučák. To bude údiv...

Narvaný les

Všimli jsme si toho s Ljubou už na jaře a teď znova: za korony je náš les ve Zvoli, dá se říci, narvaný lidmi. On tedy není nikdy liduprázdný. Hodně se tu běhá, pejsků je tu taky množství větší než malé, nicméně za korony to přibývá. Gari s Norou z toho mají radost, jsou to pejskové společenští a rádi se kamarádí s pejsky a lidmi, Gari víc, Nora míň. Mají radost, že se náš les tak zabydlil, hlavně o víkendu. Kdyby to nebylo spojené s koronou, taky bych měl radost. Ale ono je.

Na jaře jsme měli jednoho pozitivně testovaného občana… bytem v Jesenici. Teď máme jednatřicet koronistů… ale to jen mimochodem. Pejsků se to netýká. Nás jo, však taky jsme objednali další sadu respirátorů. Líp se v nich dejchá než v rouškách.

Gari a Nora

Chcete vidět rozdíly? Jedna hnědobílá, druhá černobílá, mohl bych pokračovat dlouho. Tak třeba takhle. Koupil jsem jim výprodejový sýr, jako dobrotu. Přišel jsem domů. Nora ležela ve svém křesílku v přízemí, Gari už byla v pelechu v ložnici, v patře.
“Noro, přinesl jsem ti dobrotu!“ volám od ledničky.
Nic.
“Noro, přinesl jsem ti dobrotu!“
Nic.
“Dobrota, Noro!“
Přichází Gari. Slyšela o dobrotě a nebyla líná vylézt z pelechu, projít chodbou na schody, dolů a chodbou do kuchyně (pravda, zní to velkolepě, ale nebydlíme ve Valdštejnském paláci).
“Tady máš, Gari, ale musíme tady dát Norince, aby jí to nebylo líto.“
K čemuž došlo. Nora mírně zavrtěla ocáskem na znamení maximálního uznání.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena