Ano, kdyby tolik neječela, jaký by to byl příjemný, rozumný pejsek! Řeč je o Noře. Navykla si opouštět dům s jekotem, který rve uši. Tedy, dům... Je to složitější. Když ji večer vypouštím dveřmi z jídelnokuchyně na zahradu, jekotem konkuruje cirkulární pile. Domovními dveřmi vychází mlčky. Zato do branky se opět rve velice hlučně.

A Gari? Ta dělá všechno mlčky. Zato horlivě a rychle. Daly by dohromady jednoho normálního psa.

Kde je Gari?

Pokud hledáme doma psa, je to v osmi případech z deseti Gari. Prochází záhadnými kouty domu a zahrady a věru že nemáme ani jedno ani druhé v rozloze toho, co se dá vidět ve Versailles. Včera jsem ji po delším hledání objevil v garáži. Mimochodem, byla by zajímavá statistika, v kolika garážích v rodinných domech je uvnitř auto.

Kdyby tomu tak bylo u nás, Gari by tam nic netáhlo. Ale protože tam auto není a jsou tam mimo jiné i pytle s granulemi, je to velmi časté výskytiště ztracené Gari.

Čekání na horko

Ljuba dnes vstávala velmi časně – lidé mají obvykle představu, že herci jsou tvorové večerní až noční, že jejich doprovodný pták je netopýr. Skutečnost je jiná. Gari se brzkého vstávání účastní jen do jisté míry. Ano, vstane také, jenom proto, aby se šla podívat, zda jsem taky vzhůru. Pro jistotu mi olízne nos a pak zase zaleze do pelechu, udělá si skrýšku z deky, zakuklí se a spí dál. Nora, ta se neobtěžuje vůbec.

Nakonec ovšem vstanou, to už bude Ljuba pryč. Na dnešek jsou hlášena vedra. Půjdeme tedy ráno na dlouhou, ale tu polední a odpolední vezmeme trochu u huby. Jistě že na začátku bude nadšení a řev, ale pak nastane ploužení, vláčení jazyka po zemi a nakonec vyvrcholení po návratu domů, kdy se pejskové připlácnou k chladivé dlažbě v předsíni.

Takto to bude, takto si to vykresluji. Pejskové si nic nevykreslují. Jsou v pelechu, spí a zdá se jim o proháňkách na širé pláni, kde pronásledují motýly.

Zasněžilo

Přes víkend bylo všechno. Horko i chladno, déšť i kroupy a včera kouknu z okna a říkám si, sakra práce, že by sníh?

On to nebyl sníh, byla to vycpávka z plyšového pejska, něco jako bílá vata. Pejsek je to maličký (byl to pejsek), tak třiceticentimetrový. Je kupodivu, že z jeho drobného objemu vznikne cosi, čím se dá pokrýt značná část plochy standardně velkého pozemku.

Pejskové naši, kterápak z vás je autor té sněžné pokrývky? Gari nebo Nora?

Kdopak by kladl takové otázky. Sníh je entita pomíjivá, ten skutečný i umělý, vykuchaný z plyšového pejska, taktéž pomíjivého.

A to jsem si tuhle říkal, že jsou naše dámy už opravdu dospělé, protože už dávno nic nerozervaly a neroztahaly.

Hodiny v hlavě

Gari toho má v hlavě mnoho, kromě jiného i hodiny. Probouzí se v pět. Jak ví, že je pět? Dejme tomu, že v pět je už světlo, že tedy dostává impulz zvenčí. Probudí se a my všichni ostatní spíme – Nora, Ljuba i já. Gari se naveze k Noře do pelechu, Nora to strpí, protože je hodná až na sám práh mučednictví. Nakonec obě usnou vzájemně propleteny, připomínajíce chlupatou housku.

Ovšem v sedm špásy končí, to se prostě vstává. Jak sakra Gari ví, že je sedm?
Vysvětlení je jediné. Má hodiny v hlavě, kdybych nebral v úvahu, že má v hlavě oči a jimi vidí velikou sedmičku na budíku.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena