Stane se, že se ocitnete v lese vy a ještě někdo jiný. Vy – pejskař a ten někdo jiný je nepejskař. Jdete, pejsek se šmrdolí, dáváte na něho pozor, to se musí. Najednou vidíte, jak někam zaplul a něco horlivě zkoumá.

Je vám jasné, že objevil něco mimořádně odporného. Že je to smrduté, o tom nepochybujete.
No ovšem, chcíplá veverka. Zaženete svého roztomilého pejska od mršiny a pokračujete v procházce.
Změní se postoj vašeho souputníka. Ještě před chvílí mu nevadilo, když se váš pejsek vrátil a ochomejtá se kolem nohou. Teď už mává rukou, běž pryč, potvoro. Chraň bůh, aby se ho ten hnusný čokl dotkl tlamou!
Jo, jo. Jsou to hovada. Co s tím naděláme? Je třeba si zvyknout.

Gari nastupitel

Jakmile jdeme kolem otevřených vrátek, Gari vleze dovnitř a Nora ji následuje. Dnes to Gari povýšila – šli jsme a přijelo auto, nějaká zásilkovna nebo balíkovna nebo něco, s čím se teď roztrhl pytel, a Gari hupla do otevřených dveří. Určitě ta balíkovna neexpedovala ani salámy ani sejry ani nic podobného jedlého. Pro Garinu jsou otevřené dveře dostatečné lákadlo.

Není sama. Měl jsem kamarádku a ta měla psa, vlčáka, a ten jednou nastoupil takhle do autobusu a nechal se odvézt a našli ho až po týdnu, bůh ví jak.
Což mi připomíná, že Zvolí taky projíždí autobus. Musím být ve střehu.

Velký hnědý pes

Jdeme takhle lesem, kousek od domů vesnice Březová, jdeme a koukám, Garina se běží podívat na velkého hnědého psa, asi tak sto metrů od nás. Kdepak má pána, rozhlížím se. Asi nějaký houbař, těch je teď po lese hodně (víc než hub). No a jak tak koukám, vidím druhého hnědého psa a třetího a ono jich je osm a dochází mi, že to jsou divoká prasata.

Vrazil jsme do pusy svou fotbalosoudcovskou píšťalku, zadul a Gari i Nora se ke mně hned vrátily. Málo platné, moc dobře vědí, kdy to myslím vážně. Málokdy jsem je chválil za poslušný příchod tak upřímně, jako teď. Zajímavé: za patnáct let, co tady na vsi bydlíme, jsem divočáky takhle zblízka viděl poprvé.
Není o co stát. Snad to není začátek nového trendu.