Vracel jsem se s Norou z procházky už skoro za tmy. Držel jsem ji u nohy, šli jsme po chodníku a kolem nás jezdilo hodně aut, lidé se vraceli z práce. Nora je ukázněný chodec, přesněji běžec či pobíhač. Drží se na chodníku a když na ni syknu autíčko, je to, jako když postrašíte dítě bubákem.

Najednou jelo kolem nás auto, kolem nás, přesněji v protisměru. Nora se otočila a uháněla za ním. Křikl jsem na ni, přivolal ji... a najednou jsem si všiml, že je to červené auto, že je to honda, no samozřejmě, to jede Ljuba na trénink taiči!

Volal jsem ji telefonem do auta (podotýkám, že má hands free...), jestli to opravdu kolem nás jela ona, a potvrdila mi to.

Jak to ta Nora poznala, prakticky v noci? Auto jelo nejdřív proti ní a muselo jí tedy svými reflektory pálit rovnou do očí. Pak se kolem ní mihlo, to je zlomek vteřiny, načež odjíždělo. Jak poznala, že je to auto Ljuby? Psi nemají na sítnici čidla na vnímání barev. No a že by Nora byla znalec automobilových značek a poznala typ, o tom si dovolím pochybovat.

Je v tom ono "něco", na které se rádi odvoláváme, když jsme s rozumem v koncích.

Jak to poznala? Sluchem!

Včera jsem tu popisoval večerní příhodu, kdy Nora bezpečně poznala potmě kolem projíždějící Ljubinu hondu a utíkala za ní. Já si auta nevšiml. Jak ho rozeznala? Podle barvy? Nebo je znalec automobilových typů?

Ozvalo se několik čtenářů a všichni se shodují, že to bylo sluchem. Psi mají perfektní sluch a naprosto precizně rozliší styl jízdy každého řidiče, měl jsem už pár čtyřnohých kamarádů a do týdne všichni uměli všichni poznat na stometrovou vzdálenost, že přijíždím :-), píše F.P. Pan P.K. V úvahách jde ještě dále:

.Mozek je úžasná věc, škoda, že se o něm ví zatím stále tak málo. Připomíná mi to film "Perfect Sense", který mě sice svým provedením nezaujal, ale téma postupné ztráty smyslů je zatraceně zajímavé. Zláště u sluchu a chuti, které jsou u člověka uprostřed důležitosti, je zajímavé sledovat, co všechno ovlivňují. Ale i ten zrak - To si takhle třeba člověk jde po náměstí, kouká na lidi a najednou si vzpomene na Ferdu Vokounka, co s ním seděl na základce v lavici. Náhodou. Jo náhodou, to si ten trpaslík, co měl zrovna na starosti sledovat oční sektor B5 všiml nějaké rezavé hlavy a v šuplíku "Staré - K ničemu - Zapomenout" našel fotky stejně rezaté hlavy s tímto jménem. No, to nebude důležité, takže s tím neběžel za šéfem, ale jen po poslíčkovi poslal lístek s lakonickým "Ferda Vokounek". A šéf I. kategorie se začal zaobírat Ferdou a ani nevěděl proč. Takže cosi vybral z archivu a poslal to dál. A k tomu nejvyššímu šéfovi, tedy k vědomí, dorazila přehrávka nějaké vzpomínky s Ferdou...

Kamarádka Kvanu

V sousedství mají nového pejska, fenečku huskyho, jmenuje se eskymácky, říkají jí Kvanu. Je krásně zbarvená, těžko to popsat, je černo – šedo – bílá s výraznou maskou. Nora je nadšená, Kvanu taky, ovšem ve svých třech měsících to ještě není plnohodnotný partner na škádlení a zlobení. Snaha tu ovšem je. Ukázalo se, že Kvanu velmi baví hra na honění klacku – Nora utíkala s větví v tlamě a Kvanu ji honila. Vydržela to pronásledování podivuhodně dlouho, ovšem málo platné, tři měsíce jsou tři měsíce. Takže své dosud buclaté tělíčko složila na zem. Nora hned klacek položila. Já neutíkám a klacek leží tady, hlásila.

Kvanu se nechala vylákat a vyběhla. Nora hned kořist popadla a pelášila pryč.

Jen počkej, Noro. Ono to nebude pořád tak snadné...

Jak to poznala
Vracím se k případu, kdy Nopra rozppoznala potmě Ljubino auto. Ze zkušeností čtenářů, píše pan K.P.:

K rozpoznávání aut psy máme podobnou zkušenost a jsem si téměř jist, že trik je ve sluchu. Každé auto - i jednoho typu z jedné série – má vlivem tolerancí, způsobu užívání atd. jiné spektrum zvuku, který vydává.
Všichni naši psi za 30 let nehnuli brvou ,když kolem domu projede jakékoli auto (a že jich je). V okamžiku, kdy přijede někdo z rodiny, tak okamžitě vyrazili k brance zkontrolovat příchod ještě v okamžiku, kdy příslušné auto bylo ještě v poslední zatáčce před odbočkou.
Tolik moje teorie, ale ověřit si to dotazem u našeho Bucka neumím…Tedy ptal jsem se mockrát, ale nechává si to pro sebe.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena