V neděli jsme s dětmi hráli "Kellyho", hru vynalezenou Haničkou a Jiřím Knéblovými (viz Woleschko). Oni sami, ani jejich Matýsek a Kačenka se zúčastnit nemohli, do postelí je pokosily rozmanité nemoci a neduhy. Takže jsme jeli v sestavě uznačně redukované, naše Dodo a Fína s Tadeášem, neteřinkou a synovcem Ljuby. Hru jsme situovali do Jílového, tedy tam, kde se konalo první kolo. Má to logiku, rudolfinský alchymista Kelly tu působil, patřilo mu zde dvanáct domů a v tom největším je dnes regionální muzeum. V něm taky se větší část hry odehrála.

Vnesli jsme do osnovy hry příběh: bylo třeba najít tři kalíšky magistra Kellyho. Ty magistrovi ukradl zlý fámulus Krobot. Jeho duši bylo třeba magickými tahy oslabit a vše pak vrcholilo v rytířské síni restaurantu U Floriana. Mimochodem, návštěvu jednoho i druhého vřele doporučuji, jak muzea (dětem se tu bude líbit expozice hraček, především panenek), tak restaurace, kde se výtečně vaří a ten sál se úžasně hodí k akcím všeho druhu, Kellym počínaje a oslavami a konferencemi konče. Takže příběh, rozdělený na etapy. Bylo nutno probudit a vyplašit Krobotova ducha, pronásledovat ho a postupně oslabovat, jakož i osvobozovat duše Krobotových obětí. Emoce z toho povstaly obrovské. V první fázi strach:

 

Ano, Dominka se raději držela stranou, když se měl probouzet Kellyho duch, a Fína na tom nebyla líp, takže divy statečnosti musel vykonat Tadeáš. Méně náročné na projevy statečnosti bylo osvobozování duší. Dělo se to i na náměstí, duše byly zaklety do kamenných patníků a bylo třeba jim uvázat pentli kolem krku. Fína uvázala svoji pentli... a pohladila patník po hlavě. Nakonec Krobot dopaden, jeho obrázek spálen v krbu. Nastala chvíle, kdy je třeba se poraženému nepříteli vyšklebit - tohle v zadání nebylo, holčičky na to přišly samovolně!

Ano, tak to chodí. Nejdříve tetelivý strach a pak výsměšná pomstychtivost. Taková je povaha... česká? Asi obecně lidská.

Betlém opět na pořadu dne
Tatínek ke stáru říkával, že nedělá nic jiného než strojí vánoční stromeček. K tomu bych dnes dodal, že neustále odklízím sníh s krátkou přestávkou dešťů, to zase čerpám vodu. No a pořád vyrábím panáčky do Betléma. Tedy: Betlém i s Ježíškem, Pannou Marií a Josefem a dalšími náležitostmi začala před lety vyrábět Ljuba, když Anna Marie byla malinká. Každý rok přidala panáčka, dva a Betlém se rozrostl a od té doby, co jsme spolu, přidávám k Betlému panáčka i já. Dodal jsem tam několik drsných figurek z mého světa, Vetřelce a Predátora, Frankensteinovo monstrum a Mumii, jakož i Neviditelného. Loni to ale byla holčička s červenou čepičkou na hlavě a v neděli přibyl Magistr Kelly jako připomínka třetího kola hry - referoval jsem včera. Výroby se účastnila i Dominka.

Panáčkové se dělají z moduritu, té zajímavé hmoty, která je plastická, dokud ji neuvaříte, pak ztvrdne. Následuje kolorování temperami a přestříkání bezbarvým lakem a panáček pak vydrží dlouhodobě. Kromě Kellyho vznikla figurka pejsků Barta a Irisky, dále pak Ljuba vyrobila Domince Ježíška, moc hezkého, i s jesličkami, kdežto Dodo trvala na to, že Boží matku vyrobí sama.

Zde musím podotknout, že moje příšery, tedy Monstrum, Mumie, Predátor, celý ten sci-fi zvěřinec, budí podiv a trochu pohoršení a v Betlému je Ljuba staví do zadních řad. Panenka Marie v Dominčině podání vypadá jako Kraken, který prošel Predátorovým zažívacím traktem, který, jak známo, pracuje na podobném principu jako drtička štěrku. Navíc při kolorování Dominka použila převážně červenou barvu, protože se jí červená líbí.

Ostatně, stejnou barvou obdařila i smrčky, které jsme do Betléma vyráběli. Byly původně pěkně zelené, pak přišla Dodo se svým červeným štětcem. Vyslovil jsem nad tím podiv.

"Jsou napadené rzí," pravilo dítě. "Nediv se, při tomhle znečištění vzduchu."
Ne, Dodo, už se nedivím ničemu, už dlouho.

Ikarie ponovu
V polovině roku 1990 vyšla poprvé Ikarie, měsíčník pro fanoušky science-fiction. Dnes, skoro po dvaceti letech, vychází v nové podobě a pod novým názvem - XB1. Coby otec zakladatel jsem rád, že se mému nástupci v postu šéfredaktora Vlado Ríšovi podařilo najít nového vydavatele pro časopis, který má po dvacet let stabilní čtenářskou obec a stal se trvalou součástí specifického druhu kultury. Jeho zrušení je asi tak rozumné, jako kdyby někdo z rozmaru zapálil Národní divadlo. Časopis tedy vychází dál a věřím, že noví vydavatelé dokáží do něho vpravit nové impulzy, takže nakonec to všechno bude k prospěchu věci. Název navazuje na pra-Ikárii, jak vycházela v dobách, kdy byla samizdatem. Za svolení k užití názvu kultovního filmu jsme režisérovi Jindřichu Polákovi děkovali tenkrát a děkujeme mu po dvaceti letech znovu.
Redakce k tomu sděluje:

Queen is dead, Long live the Queen! Drze jsem si dovolil použít toto slavné úsloví používané jak ve Francii, tak v Anglii, neboť mi připadá trefné.
Ikare je mrtvá.
Alespoň v té podobě, v jaké vycházela dlouhých dvacet jedna let. Vydavatel se rozhodl, že její další vydávání je pro něj neúnosné a zřejmě nezajímavé, a proto další výrobu zastavil. Bohužel tak rychle, že jsme se ani nemohli se svými věrnými čtenáři rozloučit, nebo jim cokoli jiného sdělit. Přiznávám, že to bylo pro nás stejně velké překvapení, jako pro vás. Redakce v původní sestavě – Vlado Ríša, Jaroslav Jiran a Martin Šust - se s tím však nechtěla smířit, a podařilo se jí najít nového vydavatele. Vzhledem k tomu, že se nám nepodařilo od původního vydavatele získat logo a název, museli jsme si najít nový.
Obsah by však měl zůstat v podstatě stejný: jedna třetina zahraniční povídky, jedna třetina povídky domácích autorů a zbytek publicistika. Míníme i nadále používat ošklivý novinový papír, černobílý tisk, protože si myslíme, že XB-1 je v postatě takovým přechodem mezi časopisem a knihou a naši čtenáři chtějí číst a ne si prohlížet obrázky.
Cena by také měla být příznivější než dřív, byla stanovena na 75 Kč.
Doufáme, a tím míním celou redakci a všechny naše přispěvatele, že časopis s názvem XB-1 si najde minimálně stejné množství příznivců, jako měla Ikare. A titulek vyjadřuje i naše přání, aby pokračovatelka nejstaršího profesionálního scifistického literárního časopisu u nás, si dokázala nejen najít čtenáře, ale aby to byli tak věrní čtenáři, jako byli ti, co si kupovali Ikarii po celou dobu její existence.
Za redakci

Vlado Ríša

P.S. Nás se opravdu jen tak lehce nezbavíte!?
P.P.S. Pokud časopis po 5.12., kdy vychází číslo 12/2010, neseženete v okolí svého bydliště a máte o něj zájem, napište nám na adresu predplatne@casopisxb1.cz a my vám číslo pošleme poštou na dobírku. Právě tak je na tomto mailu možné objednat si předplatné na příští rok. Předplatné bude stát 64 Kč za jedno číslo včetně poštovného.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena