Podle Murphyho přírodního zákona by mělo pršet, možná i ta vichřička se mohla strhnout a kroupy by rozhodně neměly chybět. No a vida: celý den svítilo sluníčko a když už začalo být horko na práci, mírný vítr zatáhl oblohu mrakem v roli slunečníku. Tak to bylo celý den a k večeru, když byla práce hotova, sluníčko vesele svítilo a my jsme se mohli kochat.

Takové vybočení z Murphyho zákona, podle něhož se všechno musí pokaňhat tak, jak je to jenom možné, takové vybočení je možná až zlověstné. Zítra budeme sázet nové rostlinky. Takže se můžeme těšit na ty kroupy, aby panu Murphymu bylo učiněno zadost!

Druhá výprava do Kratonoh
V Kratonohách u Roudnice (té blízko Hradce) je pískovna. Těží se tam všechno možné od písku až po velké valouny a prodávají tam kačírek, maličké oblázky. Včera jsme si tam jeli pro kačírek velikosti 8 až 16 mm.

Výprava pro kačírek předpokládá vozík. Jeli jsme tedy do půjčovny, kde jsme si už jednou vozík půjčovali. Vozíkovec se tvářil ustaraně.
“Nevím, co se děle,“ řekl, „ale dneska všichni potřebují vozík.“
„Vy nemáte vozík?“
„Ale jo, jenomže jen jeden, podívejte, tady.“
Byl to malý vozík, metr deset na dva. Takže jsme se rozhodli jít do jiné půjčovny, větší, lépe vybavené, o kilometr dál. Potřebujeme dost kačírku do naší japonsky inspirované zahrady.

Tam s netvářili ustaraně. Je to velká firma a dávají tam najevo převahu nad zákazníkem.
„Dneska se s váma roztrh pytel. Všichni potřebujete vozejk!“ pravil přísně jeden z deseti zde poletujících mužů.
„Vy nemáte vozík?“
„Ale jo, jenom jeden, poslední.“
Byl to vozík dva metry na metr deset. Co se dalo dělat, půjčili jsme si ho. Musíme se uskrovnit, řekli jsme si, bude holt toho kačírku menší vrstva. V průtrži mračen jsme přivezli z Kratonoh kačírek a v hustém dešti ho odváželi na zahradu do našich japonsky inspirovaných partií.
A kačírek? No... pár koleček nám zbylo, přivezli jsme ho moc.

Jak jsem si to vyžehlil
Ono, jak se to vezme, kdo si co vyžehlil. Zkrátka, jde o žehlení. Už dva roky měla Ljuba problém se žehlením. Vypadávalo něco, co jsem si myslel, že je pojistka. Nejdřív po deseti minutách, pak po pěti. Ljuba se přestěhovala k jiné zásuvce. Nejdřív po deseti minutách, pak po pěti. Vzala prodlužovák a zapojila ho do zásuvky na chodbě. Nejdřív po deseti minutách, pak po pěti. Povolán elektrikář. Prohlásil, že je všechno v pořádku a že to bude žehličkou, ať si koupí jinou. Prodlužovák zastrčen do zásuvky v mé pracovně a pak vše šlo normálně, dalo se žehlit bez mrzkého omezení. No jo, jenže já mám pracovnu na jiném pojistkovém okruhu.

Začalo trápení s elektrikářem. Dva roky to trvalo. Odpovědnost na mě ležela jako žiulový balvan. Já jsem ten, kdo má sehnat elektrikáře. Nakonec se ukázalo, že jeden hodný soused u nás v ulici sice není elektrikář, ale rozumí věci jako rota elektrikářů dohromady. Včera přišel s taškou. Ukázalo se, že to co jsem pokládal za pojistku, je něco jako ochrana a má to jinou funkci. Načež se ukázalo, že v jedné té zásuvce je uvolněný nějaký šroubek a když se žehlilo... zkrátka, po nějaké době ta ochrana spadla a jakmile jednou spadla, pak už padala pořád a žehlit se nedalo.

Takže jsem si to vyžehlil tím, že jsem po dvou letech objevil hodného, elektrikařiny znalého souseda.
Vyžehleno budu mít do té doby, dokud nepadne otázka: a proč jsi ho neobjevil už před dvěma lety?
A bude znovu zmačkáno.

Konečně práce pro mě
V sobotu nám přivezli dva kubíky dřeva do krbu. Je teď na mně, abych tu hromadu rozštípal. Tedy, ony jsou ty špalky naštípané, většina z nich, ale jen tak na půlku a my máme krb skromný, občanský, nikoli šlechtický, v kterém shoří metrová polena. Je to krásná práce, tohle štípání! Když píšu článek, opravdu si nepřipadám jako impozantní příklad pracujícího člověka! Shrbený mrťafa s brejlemi na nose ťuká do černé placičky, to je mi práce! Ale venku, u špalku, se sekyrou v ruce! Ba co víc se sekyrou – dělám to kalačem, to je takový ten kříženec sekyry a palice.

Krásná práce. Jenom... Jenom je ta hromada nějaká neubývací.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena