Velká voda
Je to k nevíře - už potřetí v historii Neviditelného psa / Hyeny píšu o povodních! Tentokrát, zdá se, kyvadlo zamířilo na Moravu. To neznamená, že se nás v Čechách velká voda netýká. "Kde bydlíte, na kopci?", to je otázka dnešních dnů.
My bydlíme na kopci, ale na kopec se jede z nížiny, podle vody. Vyjíždíme z Prahy po Strakonické, projíždíme Lahovice (obec strašně postižená v roce 2002) - a hned na kraji Lahovic je podjezd vedoucí na davelskou silnici, podjíždějící Zbraslav. Podjezd je zatopený. Objedeme to kolem zámku, přejedeme most - a naše milá silnice podle Vltavy přes Jarov a Vrané je zavřená, v Jarově je pod vodou.
Večer je pod vodou i kus silnice ve Vraném. Nejnižší místo je v zatáčce u přívozu. Ten je tam od nepaměti, kroniky ho datují od čtrnáctého století, dodnes funguje. Převozníkův domek už stojí ve vodě, je na něm výstražná červená vlajka. Pramice je vytažená trochu výš, aby ji velká voda nevzala. Vítr ji občas popožene - a vysune ji do silnice, takže to vypadá, že se pramici splní její dávný sen - pustit se po silnici a závodit s auty.
Je to sen pošetilý.
Když jede pramice po silnici, nemá v autech soupeře.

Velkých příhod zatím není. Večer jsme se šli podívat pod Vranovskou přehradu. Voda je tam prudká, rozbouřená. Pokoušel jsem se o dramatický snímek od vody. Přišla devátá vlna (i na Vltavě jsou deváté vlny) a chyt jsem ji do půl lýtek.
Ljuba pravila:
"Slyšíš, jak nic neříkám?"

Život na kopci
Když vidím tu pohromu v televizi, skoro se stydím, že bydlíme na kopci. Povodeň se nás netýká, leda v tom, že silnice ze Zbraslavi do Vraného - odtud se pak jede do kopce k nám do Zvole - je zavřená. Lidi říkají, že v Jarově je část zaplavená a rozhodně je zaplavená silnice přímo ve Vraném.
Byl jsem se tam dnes podívat. Je o pár centimetrů vyšší stav než předevčírem, kdy jsem tam byl poprvé. Voda se žene Vltavou úděsnou rychlostí, obrovský proud, zpěněný, občas zvlněný. Všiml jsem si takových vln nedaleko Chuchle, vypadá to, jako kdyby tam někde pod hladinou vyrostla nějaká překážka, či co.

Teď už je jasné, že se mění počasí, že asi budou povodně i v příštích létech. Až se mi sevřelo srdce, když jsem si všiml, že na Zbraslavi, těsně u vody, Vltava zaplavila ještě nehotový domek. Někdo si asi řekl - pětisetletá voda je za námi, to roku 2500 je daleko, proč bych si nepostavil dům?

Příroda ví nejlépe, proč ne...

Rozsev brýlí
Je mi trapné psát o legračních věcech, když je všude kolem tolik utrpení. Ale tam, kde je sucho, jde život dál. Jak jde u nás? Nechali jsme vydláždit vjezd do garáže - už nepřipomíná tankodrom, takže jsem si konečně přivezl svoji motorku Sůzu a přestěhování z Mrázovky je kompletní - Bart tam hlídá barák a Davida a Irenu a jejího manžela Roberta (čekají díťátko!).

Takže k tomu vjezdu do garáže. Máme ho ze žulových kostek (firma Česká žula, osvědčuje se, že čím dále od Prahy, tím jsou firmy vlídnější - i když samozřejmě existují výjimky). Pánové dlaždiči vykonali, co měli, odjeli - a já si usmyslel to plato rozšířit, takže ťukám a dlaždičuju. Zatím to má jeden nesporný pozitivní efekt: Ljuba mi pomáhá radou a povzbuzováním a jak tak pomáhá radou a povzbuzováním, našla v roští podél plata, jež dlaždičuju zapomenuté brýle od loňska! Jsou to takové ty brýle za stovku, co se prodávají v sámošce. Mám jich všude plno - je to politika rozsevu brýlí. Od určité koncentrace brýlí na definované ploše nemusíte brýle hledat, protože všude jsou.
I v roští, jak se ukázalo.
Před časem jsem dosáhl i v tomto ohledu vrcholného výkonu: našel jsem brýle ve tři roky starém kompostu. To dokonce byly brýle drahé, od věhlasné firmy. Pracoval jsem na zahradě, manipuloval s kompostem - a brýle se vylouply ven, nepoškozené. To bylo radosti! Hned jsem je nasadil na nos (poté, co jsem je omyl, to dá rozum) a šel pálit suché větve - a jak tak pálím, fouklo to, šel mi kouř do očí, já se ohnal a brýle spadly do ohně a shořely.
Kdybych je nebyl vytáhl z kompostu...
Zkrátka, to jsou ty situace, ze kterých není úniku.
Brejle jsou v čudu.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena