Vědci kupříkladu zjistili, že manželské páry, které se hádají, se rozvádějí častěji než páry nehádající se. Zjistili, že v únoru mají lidé šestnáctkrát častěji rýmu než v červenci, kdežto v květnu převládá rýma senná, v lednu takřka neznámá. A tak dál.

Takže jsem se dal na vědecké bádání také.
Naše Iris má pelech dole v přízemí v obýváku a taky v mé pracovně pod stolem. Oba pelechy jsou identické, jsou to kulaté košíky s měkkou poduškou na dně. No a v přízení se Iris před ulehnutím vždycky otočí ve směru hodinových ručiček, zato nahoře proti směru hodinových ručiček.

Stojím před záhadou srovnatelnou s otázkou Velkého sjednocení.
Co ovlivňuje směr Irisčina otáčení? Nadmořská výška? Přítomnost počítače a tím pádem intenzivnějšího elektromagnetického vyzařování? Fakt, že v obýváku je pelech hned u prosklených dveří, kdežto v mé pracovně u zdi?

Mnoho fascinujících otázek a co otázka, to výzva.
Takže, doposud jsem tu oznamoval, že Pes nevyjde, pokud se opiji, zešílím nebo se zastřelím.
Teď výzvu doplním.
Kdyby Pes nevyšel, řekněte si: aha, Aston vědecky bádá.

Ošklivá chvilka
Včera jsem jel do zoologické zahrady - Idif tam pořádá pravidelné semináře fotografické praxe. Silnice tam vede podle vody, v jednom místě jde do kopečka, přijedu na horizont a za horizontem bouračka. Ne moc daleko od horizontu. Nic se nedělo, zvolnil jsem, koukal jsem, kudy se to dá objet - a zároveň jsem si hlídal zrcátko.

No a taky jo. Koukám v tom zrcátku, jak za mnou vyletěl chasník, taky uviděl bouračku a jak začal šlajfovat, dostal šmíra neboli lajzáka anebo smyk. Podotýkám pro rozumprdy, kteří - aniž u toho byli - budou v komentářích mudrovat, že se lek mě a ne té bouračky: já nezastavil, já jel pořád, ale pomalu, tak jak předpisy káží.

To víte, že jsem hned koukal, kde nechal tesař díru, abych projel kolem nehody a unikl blbcovi za mnou, takže se nic nestalo. Ale ošklivá chvilka to byla - hlavně bylo ošklivé to připomenutí, jací idioti jezdí po silnicích. Mimochodem, za včerejšek mě někdo čtyřikrát riskantně předjížděl - v obci, v zatáčce a podobně.

Ještě k policajtům. U bouračky stál jeden takový tydýt a čuměl. Výstražný trojúhelník byl 10 metrů od bouračky, tam je opravdu na ty slavné dvě věci.
Jezdím autem coby řidič 46 let a za tu dobu jsem zažil jednou, kdy policajti šli proti proudu aut a varovali řidiče, aby zvolnili kvůli bouračce. Bylo to v Brně někdy v roce 1998.

Opravuji, zažil jsem to víckrát. V cizině je to běžné (jenže tam nejsou běžné bouračky), zkrátka, párkrát jsem to zažil v Německu. Ale v Česku jen jednou.

Boj o růžové spodky
Stalo se, že reklamní tričko v pračce pustilo barvu a obarvilo mi prané spodky na růžovo. Ljuba na to přišla a lamentujíc hodila spodky do koše. Věru nejsem spořivý. Nicméně, přišlo mi to vůči těm spodkům nefér. Ničím se neprovinily, konaly svou povinnost. Pokud existuje nějaký Zákl.1.1 pro spodky, plnily všechny předepsané úkony a ani ten největší hnidopich by nemohl vznést vůči jejich výkonu nejmenší námitku. Neradily mi, abych kooperoval s firmou rozdávající trička obarvená pouštějící barvou.

Zkrátka, přišly ke své růžové barvě jako slepej k houslím - a teď za to mají pykat?
To byl jeden zdroj mé motivace.
Druhý: tím, že jsou růžové, nijak neztratily na funkčnosti. Je úplně jedno, jestli mám na sobě spodky růžové nebo puntíkaté nebo kytičkaté nebo proužkaté. Nejsem striptér či gigolo a vůbec ne exhibicionista či nevěrník. Moje spodky jsou čistě mou privátní záležitostí. Proč bych tedy neměl dále používat ty chudáky spodky, které ne svou vlastní vinou zrůžověly?

Toto vše jsem Ljubě vysvětlil. Uznala, že mám ve všech punktech pravdu. Uložila spodky do šuplete.
Dnes ráno odjížděla velmi brzy na natáčení. Šel jsem se obéknout, když už byla pryč. Otevřel jsem šuple, růžové spodky v něm nebyly. Koš byl prázdný. Na povrchu popelnice slupky od brambor.

Zásada růžových spodků nenosiž zvítězila nad logikou a argumenty.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena