Garina už je bez obvazu, už nemá na pravé tlapce bakuli sestávající z několika vrstev vaty a obinadel a lepítek a všeho možného. Už tam má jen jednu ušlechtilou fusekli vyřazenou z mé výbavy. No a provozně je to horší než před tím.

S bakuslí se smířila, běhala po třech a bakuli více méně nechávala v klidu. Teď má pocit, že od volnosti ji dělí jen jedna pitomá fusekle a snaží se ji zlikvidovat. Takže, co? Takže trychtýř na hlavě, se všemi průvodními znaky. Poprvé jsem se s těmito znaky potkal před dvaceti lety, kdy mi trychtýřem obdařený, nyní už dávno nebožtík rotvajler Bart shodil na zem laserovou tiskárnu HP a bylo vymalováno. Což mi připomnělo, že zakladatel a pravzor Neviditelného psa vlčák Gordon nikdy ten límec neměl... Inu, není rovnosti ani mezi psy...

Výměna rolí

Ven už Gari chodí naboso, tedy bez fusekle na poraněné noze. Nicméně si ji šetří a běhá vesměs po třech.

Dřív, za zdrava, to na procházce bylo tak, že Nora cupkala po cestě a Gari vbíhala do křoví, aby se podívala, jestli se tam neroztahují nedovolení kosáci. Když ano, kosák vylít a obě dámy pak běhaly kolem křoví a kosák si z nich dělal srandičky.

Teď se karta obrátila. Na cestě zůstává Garina a o kosáky se stará Nora.

Ve výsledku je to ale stejné: kosáci si z nich obou dělají srandičky.

Motýl chodec

Chodil vám někdy motýl po zahradě? Málem jsem na takového šlápl. Byl pěkně barevný, podle toho, co jsem si našel na internetu, otakárek osikový, ale mohl to být i jiný otakárek, zkrátka – pěkný, převážně červený motýl. Chodil po zahradě. Domlouval jsem mu, ať někam odletí.

“S kým to mluvíš?“ ptá se Ljuba.
“Pozor, ať nešlápneš na motýla.“
“Na jakého motýla?“ ptá se žena a zvedá hlavu. Motýl je tvor létací, hledá ho ve vzduchu. Vysvětlím, že toto je chodec.
Ze dveří vyletí Garina, protože tuší, že bude nějaká akce. Za ní rozvážně vyjde z domu Nora. To je osoba dělná. Když jde o nějakou práci, vždycky se účastní.

Toto ale byla práce, kde byla součinnost psů zcela nežádoucí. Debatovali jsme pak, proč ten motýl chodí. Možná má žízeň, usoudili jsme. Pokropil jsem jednu primulku a motýla opatrně přenesl na zkropený list.

Po půlhodině jsem se šel podívat. Motýl chodec už na primuli neseděl.
Asi někam odešel.

Bude hůř

Osvědčily se výborně, naše ochránkyně a bojovnice! Odpoledne přijeli páni instalatéři a přivezli nový klozet. Ten starý už doklozetoval a dělal ostudu, jak se pěkně po staročesku říká. Obě pejskovny ječely a dorážely na instalatéry, jako kdyby nepřišli vyměnit klozet, ale jejich žrádelní misky. Nakonec se nechaly přemluvit, že nejde o zlovolný vpád do domácnosti, a odebraly se spolu se mnou do pracovny, já jsem tam ťukal do klávesnice a ony naslouchaly skřípotu a vrtání.

Přišli, že hotovo, šéfe, já vyřídil papírování a oni pak odešli za ostražitého dohledu Gari a Norinky.

Byly rozčílené a já taky nebyl zcela klidný. Uvařil jsem si tedy čaj a pejskům dal do misek. Padal soumrak. Čaj byl chutný. Vymyl jsem šálek a odešel jsem s čajníkem s vylouhovanými lístky na dně na záchod. Lístky jsem nalil do záchodu, zbrusu nového, a spláchl.

Bylo to takzvané panenské spláchnutí.

Díval jsem se do té usměvavé tváře klozetové mísy, jak dole mizí lístky. Sympatický to obličej.

“Ale nemysli si, že to takhle bude pořád. Bude hůř,“ řekl jsem mu, zhasnul a odešel za pejsky.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena