A je nás víc
Zřídili jsme si na zahradě nádržku, rybníček. Je větší než ten rybníček, co jsem zřídil před lety na zahradě v Praze. Tam se mi tenkrát nastěhovali do nádržky čolkové. No a sem do Zvole se nastěhoval žabák a vřeští.
Už v noci na včerejšek jsem v noci slyšel nějaký divný zvuk, jako by se zadrhávalo nějaké soukolí. V pravidelných intervalech se ozvalo jakési divné zaharašení. Ráno to ustalo a ve dne to zase začalo. Nebyl jsem si jistý, odkud to přichází. Pokusil jsem se zdroj lokalizovat systémem pasivního lokátoru Viera: chodil jsme po zahradě a pozorně naslouchal. Ano, jde to od rybníčku. No a odpoledne byla na návštěvě Anna Marie, sedla si na okraj, strčila nohy do rybníčku a žabák vylezl a přátelsky ji popleskal po lýtku.
Potíž je v tom, že Ljuba má k žábám asi takový vztah, jako já k pavoukům. Jsou to boží tvorové a zasluhují úctu a obdiv a lásku, jenom, u všech všudy, když jsou tak hnusní!
Večer jsme šli s Iris na procházku. Kousek od nás mají taky na zahrádce nádržku a v ní žabáka, který vřeští mnohem silněji než ten náš. Já těm sousedům prvenství nezávidím. Ale taky nepřeju: je to prostě tak, jak to je.
Žabáci přicházejí a odcházejí. Vcelku mohu říci, že bych ten druhý stav uvítal.

Bouřky se odkládají
Meteorologové slibují už dva dny silné bouřky, přívalové deště. Čekali jsme je v neděli, čekali jsme je v pondělí. Nejlepší meteorolog je Iris, ta vycítí bouřku na dálku a začne se bát. Všímal jsem si našeho meteorologa velmi pečlivě: kdypak zahřmí u Pelhřimova?
Dnes ovšem je nebezpečí akutní: chystám se do Brna na motocyklu! To přivede Irisce bouřku na hlavu s jistotou téměř stoprocentní.
Pokusím se osud ještě zlomit a rozhoduju se, že tam pojedu přece jenom autem... Třeba tím Irisčiny útrapy přece jen oddálím.

Cesta do Brna a zpět
Včera jsem byl v Brně, vedl jsem tam v přednáškovém sálku firmy Zoner seminář o zpracování digitální fotografie. Posledně jsem tam byl na motorce. Cesta zpátky byla krušná, na Vysočině mě chytla bouřka. Takže včera ráno jsem se rozhodl - pojedu autem, nechám motorku doma.
Pršet začalo hned za Prahou a chvílemi docela lilo. To jsem to dobře zařídil, že jsem si vzal auto, chválil jsem se. Jenže na Moravě se vyčasilo a do Brna jsem dojel za sluníčka. O přestávce jsme zkoumal zprávy o počasí. Na Moravě jsou prudké deště, v Čechách jasno.
Hm.
Seminář končil v pět. Venku bylo krásné letní počasí. To už mi otrnulo a říkal jsem si: měl jsem přece jen nechat auto doma a jet na motorce! Navíc v rádiu hlásili, že je na dvaadvacátém kilometru dálnice směrem do Prahy zácpa (lemplové šťourající se ve vozovce tam předstírají práci za blahovolného nezájmu lemplů, kteří jim práci zadávají) a že je třeba sjet na jednačtyřicátém kilometru a pokračovat po okreskách. Tak to jsem už měl vtek, protože na motorce zácpou projedu bez problémů.
Sjel jsem na jednačtyřicátém kilometru, řádně brblaje. Načež: vichřice, div mi auto nesmetla do příkopu, za Poříčím dokonce průtrž. Dojel jsem do Zvole a ukázalo se, že vichr nám odfouk jedno pole plotu!
Ještě, že jsem nechal motorku doma...

Iris se už míň bojí
Bouřky a Iris, to je věčné téma.
"Iris se už míň bojí," hlásila Ljuba. Což bylo co říct, protože když jsem dojížděl do Zvole, viděl jsem nad lesem vodorovný blesk jistě půl kilometru dlouhý. Pěkně jsem se bál!
"A jak se to pozná, že se míň bojí?" chtěl jsem vědět.
"Míň dejchá!" zněla odpověď.
Šmarjá, že ji klepla z té bouřky pepka! Ale ne, znamenalo to, že se rozčilením míň zadýchává.
Myslím, že se v příštích dnech ještě potrénuje v nebání bouřky.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena