Western Tenkrát na Západě nepatří k mým nejoblíbenějším. Bronson je dobrý, Fonda ujde, ta kamera… Ale je to až moc vyumělkované.

Viděl jsem i - letos čtyřicetiletý - snímek téhož Itala Leonea Tenkrát v Americe (1984) a to se mi líbilo víc. Viděl jsem také praštěnou komedii Tenkrát na východě (2000) s Jackie Chanem a kanadský film Tenkrát o Vánocích (2000) a jistěže jsem opakovaně zhlédl Tenkrát v Hollywoodu, dnes už pět let starý kousek Quentina Tarantina. Ale točit neumím, i napsal jsem aspoň knihu. Tenkrát na západě. Odehrává se ryze na tom českém západě a přejmenoval jsem ji na Tenkrát v Plzenci. O Praze a zbytku Čech a Moravy tam je taky lecos, ale někde muselo být centrum a srdce a výchozí bod pozorování. Jak vlastně knížka vznikla?

Před několika lety se mě zmocnil pocit, že mám až moc vzpomínek na dětství a mládí a ty ne a nemizí.

Opakovaně jsem i proto vykládal historky a byly to často vzpomínky na má alotria v městečku, kde jsem se sice nenarodil, ale kde jsem odmalička žil a chodil do školy a řádil i snil.

Najednou jsem měl pocit, že už to brzičko zapomenu a jediná cesta, jak tomu předejít, je vše zaznamenat. Udělal jsem to bez jakýchkoli okras a literárních fíglů. Nejjednodušším způsobem a hlavně asociativně. Vylíčil jsem během několika nocí prostě vše, na co jsem si vzpomněl a co mi připadalo dost zajímavé a současně nežalovatelné.

Když podáte podobný výkon, tak dodatečně zjistíte, že došlo přesně k tomu, před čím vás varovali. Vzpomínky zůstanou odsáty v textu. Už vám chybějí. Už vás neobtěžují v hlavě. Ono vás to sice netrápí, ale jen proto, že si na ně ani nevzpomenete. Je to zvláštní.

A litujete, že jste se svěřili laptopu i výsledné knize, anžto jste aktuálně jako pták a o závaží vzpomínek lehčí.

Je neuvěřitelné, že se tohle skutečně stává. Všechno, co zaznamenáte, vyklučíte ze srdce. Sami sobě tím připravíte peklo. Ale ano, můžete stále vymýšlet něco nového a vzpomínky na dětství vám už nepřekážejí. Ale byly jaksi z první ruky. Teď jsou z druhé ruky (v knize) a často zakovány za sedmi zámky.

Snažil jsem se při psaní do nejvíc redukovat vzpomínky na čtené knihy, na čtené a prohlížené časopisy a na viděné filmy. Ale ano, hodně z toho i tak uvnitř je, nicméně jsem udělal dobře, že jsem odskakoval od pana Sekory či Čtvrtka (od Ferdy a Rumcajse) do ulic a spíš vzpomínal na pravější, nevysněná dobrodružství, kdy jsme někde lítali a hazardovali se zdravím, ne-li životem. A ty čtené knížky díky tomu nezmizely a jsou ve mně pořád, ty mi Tenkrát v Plzenci nečórlo. Mj. ve mně zlobí i dál Robert Louis Stevenson a Verne a Poe, Dahl a Lindgrenová, Steklač i Švandrlík, Richmal Cromptonová, Hallibuton, lovec lidožroutů Jim Corbett, Ludvík Souček, Jean de La Hire, Salgari, Foglar, May, Běhounek, Lada, Zdeněk Slabý, Neff, Lofting, Bradbury, John Dickson Carr, Robert Ervin Howard, Edgar Rice Burroughs, Chesterton, Wallace, Frank Heller (toho neznáte) a Lovecraft. Franzén. Agatha Christie. James Hilton, Gaston Leroux, Maurice Leblanc, Stephem Leacock, Alexandre Dumas, Sir Arthur Conan Doyle, Charles Dickens, Wilkie Colllins, Sir Henry Rider Haggard a Kipling. Wells. Meyrink, Robert Kraft, Melville, Féval, Sue, Bierce, Stoker, sakra! Uznáte, že kdybych tam vrazil i vejce a šunku a vzpomínky na všecky tyhle potvory a zamíchal to se životem do jediné omáčky, celé by to odbočilo někam do Pitoma. Tenkrát v Plzenci jsem totiž prožíval i věci veskrze lidské, jaké v nějaké podobě potkávají každého.

Tenkrát v Plzenci - Ivo Frlo.ncl | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví