17.11.2019 | Den boje za svobodu a demokracii


VZPOMÍNKA: Věčné město

8.11.2019

Byli jsme asi v polovině krátkého schodiště, když se dva muži v pestrých uniformách švýcarské gardy rozkročili a zkřížili halapartny. Jsou gesta, která není nutno vysvětlovat. Náš cíl – malá vrata v postranním křídle Vatikánu - byl v dané chvíli nedostupný. Ovšem záhy z nich vyšel prošedivělý pán v žaketu, halapartny se vrátily do pozoru a my podali obálku. Byl to dopis s hlavičkou Prefettura del Palazzo Apostolico informující nás, že právě tohoto dne si můžeme ráno v těchto vratech vyzvednout vstupenky na generální audienci Svatého Otce. Tehdy Pavla VI. Byl červen 1969.

Muž nahlédl do dopisu, zatvářil se omluvně, a německy, tak byl psán i dopis, řekl, že zcela výjimečně byla tato audience přeložena na následující den, na čtvrtek. Následující zdvořilá otázka nás uvrhla do rozpaků – pán se zeptal, do kterého hotelu nám mohou být vstupenky dodány. Trochu jsme koktali, ale skončilo to dohodou, že si je zítra vyzvedneme zase tady.

Musím vysvětlit naše rozpaky. Dnes se jezdí do Itálie úplně běžně, ale připomínám rok naší cesty. Byli jsme, bratr a já, na skoro měsíčním putování přes Rakousko, Německo a Švýcarsko do Itálie. Už jsem o tom psal dříve – náš cestovní fond činil dvě stě amerických dolarů. Hotely tudíž nebyly v plánu. Pohybovali jsme se naším dvanáct let starým vozem značky Opel Rekord.

U toho chvíli zůstaneme. Byl to znamenitý stroj, stále jsme ho ošetřovali a v provozu se držel zčásti bytelností své konstrukce, zčásti díky pomoci členů tehdejšího Opel-klubu sdružujícího majitele vozů této značky. Zde se vyměňovaly nejen součástky, ale také zkušenosti – někteří členové klubu byli automechaniky a ti věděli, které součástky se dají použít ze sovětského vozu Moskvič, nevím kterého typu. Ten měl opravdu řadu dílů prakticky totožných s některými vozy značky Opel, jejichž byl ne zcela povedeným klonem.

Tenhle vůz naložený konzervami a trvanlivými potravinami nás vezl, takže významnou položkou výdajů byl benzín. A platba za kempy. Dorazili jsme do levného na kraji Říma, kde náš stan, v nejvyšším bodě měl 140 cm, budil pozornost. Němečtí turisté kolem nás obývali stany zvíci malého cirkusového šapito. Není divu, že jsme se stali ještě nápadnější, když jsme onoho středečního rána opustili stan v černých společenských oblecích, černé polobotky naleštěné. Dnes se s oblibou říká outfit – zde odpovídal předpokládané situaci, která však byla odložena. Je snad jasné, proč naše bydlení bylo příčinou rozpaků při dotazu na hotel.

Následující den nastal stejný obraz, opět jsme v černých oblecích opustili kemp a veřejnou dopravou dorazili do Vatikánu. Opakovala se táž pantomima, ovšem tentokrát nás prošedivělý pán požádal, abychom ho následovali. Švýcarská garda strnula v pozoru. Poprvé a naposled v životě se mi dostalo takové cti. Bylo to zvláštní, a možná se stráží vybavenou moderní výzbrojí by to nebylo ono. Ale neměl jsem příležitost to zažít.

Hned za fortnou bylo několik dalších gardistů, a také stojan s automatickými puškami. Takže nejen halapartny. Pak chodby, kde koberce tlumily naše kroky, po stěnách staří mistři. Náš průvodce zaklepal na nějaké dveře, samozřejmě také umělecké dílo, otevřel je a pustil nás dovnitř. Sám zmizel.

Proti nám šel štíhlý rovněž prošedivělý muž v černé sutaně přepásané rudým pásem a se srdečným úsměvem nám podával ruku. Byl to francouzský biskup Jacques Martin, prefekt Apoštolského paláce, jeden z vysokých hodnostářů Vatikánu. Probral několik evropských jazyků, a zas jsme zůstali u němčiny. Vyptával se na cestu a když se dozvěděl, že naším dopravním prostředkem je Opel, pochválil stroj a vyslovil obdiv, že ho navzdory stáří držíme v chodu. Zajímal se o naši cestu a skoro se zdálo, že by s tak malým stanem rád vyrazil také. Rozhovor nebyl dlouhý, ale skutečně neformální, plný úsměvů. Biskup pravil, že nás rád vidí, že jsme vůbec dorazili, viz stáří stroje, a prý ho zaujal náš zájem o generální audienci. Ale nejen proto nás přijal. Významnou roli hrála skutečnost, jak dodal, že jsme z Karlovy univerzity, jedné z nejstarších na světě. Vstupenky nám podal v obálce, a rozloučil se s přáním šťastné cesty, na kterou nám požehnal. Pak se opět objevil prošedivělý pán, zase švýcarští gardisté v pozoru. Zážitek opravdu neskutečný. Na generální audienci seděl biskup Martin vedle papeže, na nižším stupínku.

Vše skončilo, bylo poledne a měli jsme hlad. Tušíte, že na generální audienci Svatého Otce jsme si nemohli vzít lovecký salám a kus chleba z našich zásob. Bylo nasnadě, že se musíme najíst z místních zdrojů, a vydali jsme se do rozpálených ulic, kolem vatikánských hradeb. U nich, zády opřeni, seděli roztroušení žebráci, natahovali k nám ruce a cosi volali. Italsky, jazykem, který neumím. Ale i bez jeho znalosti se dalo snadno vytušit, co volali, když jsme je bez povšimnutí míjeli. Srdečné pozdravy to určitě nebyly. Sotva bychom jim vysvětlili, že náš denní fond byl menší, než kolik měl leckterý z nich v klobouku.

Míjeli jsme restaurace, kde nás jediný pohled ubezpečil o tom, že by náš rozpočet stačil možná tak na sodovku. Pak jsme zahlédli v postranní ulici cosi malého s nápisem Pizzeria. Dnes je to u nás běžné, ale před půl stoletím tomu tak nebylo. Podstatné byly ceny napsané křídou na nevelké tabuli. Vstoupili jsme do malé místnosti, jejíž asi tak čtvrtinu zabírala provozovatelka podniku. Bylo zřejmé, že je to tak říkajíc „na stojáka“, jak jsme byli z Prahy zvyklí, třeba z automatu Koruna, kam se chodilo na vepřenky. Tady však naše společenské oděvy vyvolaly lavinu italštiny, z níž bylo jasné slovo „ristorante“ doplněné zdvořilým gestem směrem k podnikům, které jsme právě minuli. Poněkud nesvá, nám dáma nakonec prodala každému dva kusy pizzy netušíc, že to bylo pro nás maximum možného.

Až zpátky v kempu, zas v džínách a barevných košilích, jsme v ešusu smíchali konzervu „Hovězí ve vlastní šťávě“, přidali zeleninu zakoupenou cestou v nějaké vesnici a dochutili kořením z vlasti. Vše jsme hřáli na našem cestovním vařiči přezdívaném plamenomet. Byl jen trochu větší než běžná konzerva, pracoval na líh, ale spokojil se i s automobilovým benzínem. Ten chytal kupodivu hůř, takže vařič bylo třeba nejdřív trochu tím benzínem polít, zapálit ho, a pak už to fungovalo. Po dohoření téhle venkovní vrstvy už šly plameny jen z útrob plechového válce. Právě tyhle ohnivé starty vedly k pracovnímu označení plamenomet. Je zázrak, že se nikdy nic nestalo.

Náš produkt, doplněný nalámaným bílým pečivem, krásně voněl, což přimělo nejbližšího kempujícího souseda, že přišel blíž a zdvořile německy pozdravil. Pak dodal, že máme opravdu jedinečný Eintopf. Zamyslel se, odešel, a vrátil s dvěma lahvemi piva. Německého. Podotknul, že chybělo jenom tohle, což byla pravda. Naše díky odmávl – to je přece samozřejmé. Nato se trochu rozhovořil, a vzpomínal, jak bojoval v poušti v Rommelově Afrika Korps. Od té doby prý má žízeň.



TAMARA KLUSOVÁ: Porodní domy jsou pro mě zlatou střední cestou
TAMARA KLUSOVÁ: Porodní domy jsou pro mě zlatou střední cestou

Tamara Klusová – zpěvačka, autorka knížky, manželka oblíbeného muzikanta, ale hlavně trojnásobná maminka. Jaké bylo její vlastní dětství, kde dobíjí baterky a jaké porody se svými dětmi prožila? To se dozvíte v našem rozhovoru.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.