Když jsme ve zdravotce jezdily na brigády či jiné akce, vždycky jsme v autobuse zpívaly hned po rozjezdu „Na Okoř je césta jako žádná zé sta …“. Vždycky. A naše vychovatelky z toho šílely. Vždycky. A vždycky také žadonily, ať zpíváme něco jiného. Nevyhověly jsme. Nikdy!

Co to má společného se Svazarmem (Svaz pro spolupráci s armádou) a se spartakiádou? Záhy uvidíte. Když jsme v roce 1960 nacvičovaly na spartakiádu, naše škola byla vybrána právě pro svazarmovskou skladbu. Důvodem bylo nejspíše to, že útvary musely mít sto cvičenců, a navíc musely spolupracovat dva, protože na stadionu pak vytvářely různé obrazce, třeba padák, tím, jak se vzájemně prolínaly. Nácvik těchto obrazců vyžadoval určitý prostor. Takže sto žákyň naší školy, stovka průmyslováků odnaproti a sportovní letiště na okraji města byly vhodné podmínky ne pokaždé splnitelné.

Celý školní rok se o těláku pilovala jen a jen spartakiáda a nic jiného, zatímco v třídní knize jste mohli číst „cvičení na bradlech, prostná, odbíjená, vybíjená, hod kriketovým míčkem“ a podobně. Prostě taková pestrá náplň hodin tělesné výchovy. Také jsme dostaly přihlášku do Svazarmu s nabídkou možných aktivit, třeba parašutismu, bezmotorového létání nebo vodáctví. Některé z nás toho opravdu využily, já šla na vodu.

Kromě vystoupení na Strahově jsme musely jít do průvodu Prahou a k tomu nám byly „doporučeny“ některé vhodné písně do pochodu. Zvlášť jedna z nich se nám zamlouvala. Měla celkem líbivou melodii, úplně debilní text a co víc, a to bylo pro nás důležité, musely jsme zpívat stejně jako profesionální mládežnické soubory. Totiž takto: „Bí-láá břízka v našem háá-ji každý den se ko-ša-tíí…“. To bylo něco pro puberťačky! Píseň díky svému podání byla spíše groteskní karikaturou sama o sobě, ale v našem přehnaném zpívání se stala úplnou parodií. Dobrý voják Švejk v pěveckém souboru.

Byly jsme nadšením bez sebe. Závěr si už případně laskavý a bystrý čtenář domyslí sám, ale přesto. Později jsme vždycky po nástupu do autobusu začaly pět: „Bí-láá břízka …“ a že „naše zem je dneska hezkááá, zítra bude překrásnááá“. A naše vychovatelky ihned poté úpěnlivě žadonily „holky, raději na Okoř“. Nevyhověly jsme. Nikdy.