15.4.2021 | Svátek má Anastázie


VZPOMÍNKA: Sázka na nostalgii České televizi vychází

2.3.2021

„Přiznávat by se chlap nikdy neměl,“ mínil doktor Plzák.

Přesto se teď přiznám, minimálně k tomu, nakolik mě zaskočilo, že se mě dnes tak výrazně týká televizní kanál ČT3.

Idiotsky jsem totiž čekal, že tam budou nějaké pořady z let padesátých a hlavně „zlatých šedesátých“, ale omyl: dávají tam s nonšalantním poklidem dokonce i produkci začátku let devadesátých, dále a samozřejmě věci z osmdesátek a další produkci z roků sedmdesátých, kdy jsem „všechny dva programy“ (Šimkův to výrok) už taktéž měl šanci sledovat.

Nebyly to, pravda, jen programy české, nýbrž i slovenské: kupříkladu vždy v pondělí od osmi večer se vysílala nějaká slovenská inscenace.

Na ČT3 se, to jest realitou, objevuje i produkce let šedesátých, a já to uznávám, ale rozhodně není těžištěm. Je tam toho z té doby méně a odvysílali kupříkladu zdařilý (a posléze zakázaný) Dietlův seriál Píseň pro Rudolfa III. anebo vícero inscenací a dřevních písňových pořadů; ale jinak mě opakovaně vyvádí z míry, že se jako prastaré předkládá cosi, co si často ještě živě pamatuji. Anebo aspoň matně. Tak například Bakaláři.

Jejich příběhy psané podle diváckých dopisů (i já tam jeden poslal) často tvořil s rutinou i značnou profesionální invencí už zmiňovaný Jaroslav Dietl, ač já jej soukromě trochu podezírám, že si občas dopis vymyslel, anebo nevymyslel, ale užil jen 5 až 10 % z jeho obsahu. Nevadilo to.

Seriál zprvu uváděl Miroslav Horníček, ale brzy byl nahrazen osobně dramaturgyní Libuší Pospíšilovou a Vladimírem Menšíkem. Proč? Údajně byl Horníček moc intelektuálský. Ale osobně si myslím, že odešel sám. Pouhé uvádění historek a pokládání brejlí na stůl (tak pro Bakaláře typické) ho muselo nudit.

Nudily ale ony historky často i mě, takže úplně nechápu, proč mě dnes přitahují. Žurnalistka paní Machalická mi navíc už před pár lety vysvětlila, že jsou Bakaláři jen komunistický odpad a jejich reprízy drzostí. Čím že tedy táhnou? Osobně vnímám asi tři důvody - a vztáhněte je, pěkně prosím, souběžně na veškerou ostatní pamětnickou „veteš“.

První z těch příčin je pocit řady starších lidí (a přiznávám, že bohužel občas i můj), že vlastně máme před smrtí už jen poslední šanci ten či onen výtvor ještě vidět. A v tom se ostatně nemýlíme. Všechno je jednou prvně a jednou naposled a často už nic mezi tím. Bohužel. A chápu, podobná přemýšlivost není zdravá, avšak osobně si říkávám: „Není dnes takhle náhodou úplně poslední příležitost, kdy si to dílko připomenout? Pravděpodobně je.“ A nejspíš mám pravdu – a život je krátký; kratší, než bychom potřebovali. A já sám třeba mívám pocit, že opravdu zmoudřím až ve chvíli, kdy už to budu mít skutečně za pár.

Anebo nebudu vědět dost ani ve chvíli smrti? Nejspíš nebudu. A zaleží na tom? Nevím. A je vůbec šance na tomhle něco změnit? Váhám, váhám, váhám velice; protože hodně věcí je asi už psáno. Předem.

Druhou z příčin zájmu o ČT3 i nostalgii na jiných kanálech jsou samozřejmě herci, respektive jejich tehdejší úroveň. Tu obvykle nelze s tou dnešní, nezlobte se, srovnat – a z nějakého důvodu hrávalo tenkrát velice často i v pitominách eso vedla esa. A když ne vedle esa, tak aspoň vedle esíčka. Což se o dnešku věru říct nedá. Velcí herci nějak vymírají. Anebo už takřka vymřeli. Oldřich Kaiser dokonce radši šmidlá na skřipky. Budiž mu přáno, ale jinak je to, zdá se mi, katastrofa. I co udělám?

I naladím si stařičký, černobílý příběh, který jsem prvně viděl jako kluk, a chápu jeho banalitu. Jenže vlastně není zase taková a především hrají Kovářík a Hrzán a Trojan starší a Skopeček a dokonce i Menšík a Víťa Černý a Vladimír Dvořák a „strýček“ Jedlička a sám pan Kemr. Všichni v jednom. A plejáda jmen tím přitom zdaleka nekončí a prakticky každý tam podává solidní výkon a legendou už byl tenkrát (a přesto hrál v „této blbosti“), anebo se měl legendou stát. Abych ale neteoretizoval planě a nemlžil, zrovna v tomhle případě jde o televizní snímek Šprýmař - o stopáži... pouhých 40 minut!

Natočili by ještě dnes a na tom prostoru něco podobného? Vylučuji. Neumím si to představit. Jak taky? Menšík byl nenahraditelný, Kemr taky a kupříkladu pan Hrzán... Ten tady, což je děsivé, fakticky nemá co hrát, on tu nemá takřka ani žádný text. Ale přesto se předvede nezapomenutelně - a vyniká. Je přirozený, upoutá i beze slov.

Další magický prvek ve starých televizních dílech pak mohou být staré exteriéry. Pokud se tvořilo v Praze, tak najednou vidíte, jak tehdy vypadala místa, kterými procházíte dnes. Možná i otlučeně, to jistě, ale KOUZELNĚ A JINAK. Především pak vám mohou ta místa připomenout, že jste se tam taky procházeli a potkali zrovna tu a tu.

Specialistou na identifikaci lokalit býval přitom filmový historik Karel Čáslavský a osobně se mu ani málo nedivím, že ho to bavilo. Tak třeba jen ten jeho dlouhý seriál mapující dávný tok Vltavy.

A další relací, kterou těžko umím brát jako pamětnickou, je Hitšaráda. Svého času jsem tam... snad i posílal hlasy, a když ne, koukal rozhodně každý měsíc. Karel Šíp a Jaroslav Uhlíř možná mohli písničky té soutěže (a často dnes už neposlouchatelné) jenom vtipně uvádět ze židlí, jenže zvláště Karel Šíp to vzal jako životní příležitost, i povedlo se mu pospojovat přečasto pitomé songy do úplných filmových komedií.

Například se jednou rozhodlo, že bude celičká Hitšaráda draculovská. I byla. Jaroslav Uhlíř úvodem přijíždí na strašidelný hrad jako opravář a Šíp hraje upíra. Objevuje se posléze krčma, v ní lehké ženy, ale vždy je děj zastaven, aby se diváci sami mohli rozhodnout, jak má pokračovat (i princip Dietlova seriálu Rozpaky kuchaře Svatopluka). Humor přitom zůstává inteligentní (na dnešek občas až moc) a tvůrci si půvabně hrají se slovy. S češtinou. Pointou té Hitšarády je otázka: „A proč jste tedy na hrad jel, když jste věděl, že tam bude Dracula?“

Uhlíř (a bez pohnutí brvou): „Jsem dobrovolný dárce krve.“

S Hitšarádou si její tvůrci zkrátka vyhráli. Tam uváděné songy si to často ani nezasloužily. Co však víc, Šíp a Uhlíř obstáli i jako svého druhu herci – a nedivím se, že Uhlíř chvíli účinkoval i v Divadle Járy Cimrmana. A Šíp byl vždycky ještě lepší. Dnes populisticky těží z podstaty. Ale vraťme se. V osmdesátých letech běžel přece i jiný hudební seriál Písničky včera, dnes a na zítřek. Uváděli jej František Ringo Čech a dirigent Václav Zahradník. Svého času jsem jeho díly zaujatě sledoval a dobře se bavil, často Ringovými výstupy. Dnes...

Musím konstatovat, že to tak stoprocentní nebylo. Okaté třeba je, jak všichni odříkávají předem schválený scénář. Čech ho uměl podat nejpřirozeněji, ale i on je divně svázaný. Vždycky věděl, kam až může. Hm. Což ostatně i Šíp. Nu, a když dnešní mladí zahlédnou, jak Ringo ručně losuje z haldy koresponďáků, už často ani nepochopí, o co se jedná: natolik papírová pošta odumřela.

Dalším důvodem, proč se na ČT3 někdy koukám (ač si vždy spílám, že ztrácím čas), je výše už naťuknutý fakt, že jsem kdysi (a ještě jako mladý elegán) spoustu pořadů automaticky ignoroval. A dnes? Dnes mě zajímají. I zkusím to s nimi a jsem třeba mnohým zklamán, ale opět překvapen přítomností vysokého množství populárních herců, ba i zpěváků – v jinak i průměrných výtvorech.

Na druhou stranu však zpětně chápu i otce, který za socialismu otráveně brblal, že vídá „stále stejné huby“. Měl dost pravdy. Byl určitý počet „prověřených“ herců, kteří se stále „protáčeli“, a tak je člověk nakonec už ani nemusel spojovat s rolemi a byli to prostě Brodský, Kopecký či Sovák. A sem tam mezi sebe vpustili někoho nového, ale musel na to mít. Tak například režisér Jiří Císler. Vynořil se jako i v zápornosti sympatický hrdina v Dielově seriálu Inženýrská odysea (kde hráli taky Satoranský a Dočolomanský) a onou rolí si udělal takový kredit, že začal být obsazován velmi často. I zřetelně si vybavuji, jak jsem se na gymnáziu musel učit a... a koukám, oni jsou v jediném týdnu snad tři hry s Císlerem. Natolik mě totiž zaujal, že jsem chvilku měl za svatou povinnost vidět jej pokud jen možno ve všem. Než jsem rozumně rezignoval a uznal, že na to čas nenajdu.

Pro podobný nedostatek času jsem ostatně neviděl neobyčejné množství filmů a televizních inscenací, které někteří jiní (a nejenom fanatici) znají zpaměti. To já ne. Já zůstal nepolíben, vždy jsem toho trochu litoval, ale radši vždy něco četl nebo psal. Vím taky, že ty resty nikdy nemohu zcela dohnat, občas se ale neubráním a malý kousek nikdy neviděného... zhlédnu.

A netušíte ani, jak chápu Pavla Vítka s jeho partnerem Janisem Sidovským. V jednom rozhovoru totiž Pavel nedávno prozradil, že se dívají třeba až po dvaceti, třiceti letech na nějaký všeobecně známý a všemi lidmi dávno už stokrát komentovaný trhák.

„To ale bylo úžasný,“ mohou pak říct.

A lidé jim řeknou: „Ale to se přece všeobecně ví a...“

„A nic. Možná se to všeobecně ví, ale já to viděl včera prvně.“

To odpovím i já.



Otestováno dětmi: Disneyho kniha známých 5minutových pohádek
Otestováno dětmi: Disneyho kniha známých 5minutových pohádek

Jestli hledáte milou knížku plnou barevných obrázků pro své děti, pak je právě tahle ideální. Hodí se pro školkové děti, ale i pro mladší školáky,...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.