Každý má nejhorší a nejlepší filmy dětství. I já. Každý je poznal, každý je viděl, každý se někdy zpětně styděl. Narodil jsem se roku 1964 a první roky života nebudu k českému filmu vztahovat, ale rok 1970, ten už ano. Taky tucet dalších let a drze přiznám, že tohle píšu i pro pár mladých buranů, kteří se pod vlivem demagogie domnívají, že to tady byla v letech 1970-1982 hotová poušť, kam jen sem tam nějaký ten americký špektákl propustili. Ano, pouštěli železnou oponou taky americké filmy (často do nich tady pak stříhali), ale urodilo se i několik desítek kvalitních českých. Ale ano, vím, že vy to víte. Tu věc prostě jen připomínám…

S nostalgií se přitom vracím do roku 1970, kdy mi bylo šest let. A tehdy rovněž vznikla adaptace románu Mrtvým vstup zakázán Nenada Brixiho - „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“. V kině jsem ji sice neviděl, ale v televizi mě dostala. Dodnes trochu žasnu, že ten film existuje, vznikl a mohl vzniknout, nicméně roku 1970 ještě panovala svoboda. A nejen pro Káju Saudka! Tento borec film částečně kreslil a já s postupem času začal Vraždy s Lubomírem Lipským v titulní roli pedagoga Camela poněkud srovnávat s (pozdějším) Mužem z Acapulca. Ale nemůže případný souboj vyhrát ani jeden z nich. Oba dva snímky jsou skvělé. Roku 1970 vznikly ovšem i některé další vynikající české filmy, tak například Na kometě Karla Zemana, Jirešova adaptace surrealistického Nezvalova románu Valerie a týden divů či do trezoru „fofrem“ putující Ucho (s Bohdalkou a Brzobohatým). Ucho je, jak víte, adaptací předlohy Jana Procházky a Na kometě je adaptace málo známé a ne zcela povedené verneovky Hector Servadac. Karel Zeman tu předlohu pohodlně strčil do kapsy!

Další rok 1971 přinesl půvabnou Saxanu ve zdařilé fantaskní komedii Dívka na koštěti (aluzi na Harry Pottera, který ale ještě neexistoval) a snímek My tři a pes z Pětipes. Ten je adaptací dětské knížky Václav Čtvrtka. Točilo se na Americe.

Rok 1970 ovšem do kin dodal taky Prince Bajaju (ten drak!) či Petrolejové lampy (ta Janžurka i ten Petr Čepek!). Jeden čas se mi posledně zmíněné dílo pletlo se slavným americkým snímkem Plynové lampy, ale pak jsem Plynové lampy naštěstí viděl, mhm, a jsou o něčem jiném. Věru děsivý příběh! Petrolejové lampy děsí možná také, ale zcela jinak.

A konečně přinesl rok 71 i Touhu Sherlocka Holmese, film na motivy povídek Ilji Hurníka. Byl to jeden z prvních filmů, na který mě vzal otec do kina, a stále vidím Landovského, jak se snaží Sherlocka odstřelit. A právě kvůli Lanďákovi později Touhu zakázali.

Roku 1972 vznikla Morgiana (adaptace Grinova románu, kde původní jméno dostal někdo jiný) a skvělá komedie s Lipským v sedmiroli Šest medvědů s Cibulkou.

Roku 1973 přišly filmy Noc na Karlštejně (podle Vrchlického) a Přijela k nám pouť. Také Tři oříšky pro Popelku a pozapomenutá šance sehrát čtyřroli pro Jiřího Sováka Tři nevinní. Rád bych to viděl znovu! Nu, a vznikla i hudební komedie v titulní roli s Jiřím Menzelem Třicet panem a Pythagoras, ale byla dočasně uložena k ledu. Až po letech jsem to viděl v televizi – a současně otiskli v týdeníku Televize protest diváka: „Takové filmy by se neměly dávat, nic to neříká.“ Nic? Ty nekonečně krásné holky Menzela obklopující… Ta ústřední písnička o trojúhelnících, ne… Na to se zapomenout nedá! Přesto či právě proto film podusili, zatímco katastrofální Hroch se promítal. Snad nejhorší český film vůbec. Rozhodně nejubožejší.

Roku 1974 mi bylo deset a vznikly další katastrofy jako Muž z Londýna, Lidé z metra, Hvězda padá vzhůru či Kdo hledá zlaté dno. Ale i v tomhle přepolitizovaném roce bylo proměněno pár šancí, i zrodily se komedie Drahé tety a já a Jáchyme, hoď ho do stroje! Když si ovšem první z nich představíte bez Hrzána, Janžurové a Gollové, co zbude?

Roku 1975 mě pak nudností zdrtil film Cirkus v cirkuse, další ze Sovákových proher (a to jsem toho herce měl rád). Na Cirkus v cirkuse jsme šli se školou! Snímek Tobě hrana zvonit nebude z téhož roku jsem nikdy neviděl, a tak ho tady nebudu máchat v blátě ani házet do žumpy, nicméně… Zato vznikla adaptace klasického románu Marka Twaina nazvaná Páni kluci (podle scénáře Jana Procházky) a zrodila se i z mého hlediska zábavná, hudební Romance za korunu. K filmu vyšlo i stejnojmenné elpíčko! „On tam hledá ten Píďa šaty Heleny Vondráčkové,“ vysvětlovala mi tenkrát má mladší, devítiletá sestřička Eva. Roku 1975 vznikla i Smrt krásných srnců. Film podle tehdy už zesnulého Oty Pavla.

Roku 1976 mě pak pobavily komedie Zítra to roztočíme, drahoušku…! (zde hlavně Miloš Kopecký), avšak daleko víc „Marečku, podejte mi pero!“. A dokonce i naše učitelka Ivana Levá z Marečka v hodině dějepisu pohotově citovala: „Jak říká profesor Hrbolek, nepotěšil jsi mě a ani já tě nepotěším!“ Téhož roku navíc vznikl film Na samotě u lesa, ale přísahal bych, že byl buď nějak „pozdržen“, nebo aspoň nenápadněji promítán. Nevím. Opravte mě, mýlím-li se. Nu, a spolu s otcem jsme toho roku koukali na science fiction Odysseus a hvězdy; tento Hofmanův film mě docela zaujal, i když ne tolik jako jeho Pan Tau.

Hru o jablko (také 1976) jsem viděl až daleko, daleko později a nikdy jsem dosud nezhlédl Partu hic. Léto s kovbojem tenkrát ano, ale ve dvanácti letech znuděně a nepozorně; i když kontrast pasáka Hanzlíka a intelektuála Víznera ve mně již utkvěl navždy. Tohle chudák Vízner přebil teprve Saturninem.

Roku 1977 u mě na 100 % vyhrál film Adéla ještě nevečeřela. A měli jsme štěstí, vzala nás na něj do biografu a s celou třídou naše „úča“ a její choť. Tereza Brdečková tenhle film nedocenila, jak jsem si všiml při četbě velké knihy o jejím otci, a ve stínu této parodie na (nám tehdy zcela neznámé) nickcarterovky zůstal u mě dokonce i film Ať žijí duchové. Už byl prostě najednou „pro menší děti“. A dál? Za vidění stojí i - dobu dobře ilustrující - komedie Já to tedy beru, šéfe…! – s Luďkem Sobotou v tmavých brýlích.

S pionýrským oddílem nás v létě v Tatrách vzali i na Tichého Američana v Praze. O čem to bylo? Trochu sexu, ale řeknu vám: žádný Graham Greene. Znovu už to nikdy nechci vidět. Ani Vítězný lid (o převratu 1948, od něhož mělo brzy uplynout třicet let). V roce 1977 však vznikla i jedna z nejlepších komedií všech dob o cestování časem „za Hitlerem“: Zítra vstanu a opařím se čajem. Paradox je tu konstruován tak, že se můžete klidně vracet stále do téhož okamžiku, ale vždy je na místě zavraždit sám sebe, než vstoupíte na „vlastní místo“.

A jak zavraždit? Inu, stačí, když Menšík hodí Menšíka z Karlova mostu. Slyšel jsem i ostrou kritiky a vnímám některé nedostatky toho snímku, ale sám jsem jeho zastáncem.

Roku 1978 už mi bylo čtrnáct, ale to je člověk pořád ještě dítě, ne? Tehdy vznikla Balada pro banditu (podle hry Milana Uhdeho) a maminka mě tu poprvé upozornila na kvality Boleslava Polívky. Vznikli i Báječní muži s klikou, které asi osobně teprve docením (musím se na ně napřed podívat znovu), a vyrašily taky kvalitní Herzovy horory Deváté srdce a Panna a netvor plus „takřka-horor“ Já jsem Stěna smrti. A také natočili nejoblíbenější můj film s Mildou Kopeckým, v kterém fakticky hraje sám sebe: Já už budu hodný, dědečku! To jednou naši jeli na představení do Violy (proti Národnímu divadlu) a já zůstal sám doma s babičkou. Co dělala sestra, už nevím, ale nazítří jsem film rodičům šťastně vyprávěl. Prožil jsem nejspíš při jeho sledování mnohokrát víc než oni v té Viole a od té doby jsem sledoval tuhle komedii vícekrát. Zlatý Petr Schulhoff!

Se školou jsme však dál chodili do kina povinně, takže jsem přetrpěl Kentaury. Je to, tuším, o převratu v Chile a kohosi tam kopnou do slabin. Drží se za ně notnou chvílí a úpí. Už bych to opravdu znovu sledovat nechtěl a jistě je to ještě horší než Pumpaři od Zlaté podkovy. Oproti tomu Kulový blesk vždycky zabere (ač jsem ho docenil až později) a komedii s Lasicou a Satinským Nekonečná – nevystupovat také. Adaptaci Vernova a Groussetova románu Tajemství Ocelového města jsem zhlédl se zájmem, ale doceňuji tento film teprve s odstupem. Nikdy jsem bohužel dosud neviděl snímky Setkání v červenci (hraje mladý Oldřich Kaiser) a Radost až do rána (podle Páralova románu). Inu, má škoda.

Rok 1979 je pak rok Božské Emy (bez dalších komentářů), ale i filmu Panelstory (zpola pak zakázaného) či Křehkých vztahů, kde Herz začíná věru nekřehkou milostnou scénou. A sice toho roku vznikla i slavná Smrt stopařek, ale celkově byla úroda chabá.

Roku 1980 vznikl film Krakonoš a lyžníci – a chvála pánu Bohu za něj. Zrovna tak za Postřižiny a jistěže za Romaneto. Zato nová Vávrova verze Krakatitu zvaná Temné slunce, na niž jsme šli na gymplu povinně, mě neuchvátila. Ale… Naštěstí se vedle Lyžníků a Postřižin vypínají toho roku k zenitu ještě dva monumenty filmového umu: Vrchní, prchni a Trhák. Posledně zmíněný film Zdeněk Svěrák podceňoval, nebo dokonce ještě podceňuje, ale mýlí se. A my na to dokonce šli nepovinně a s partou, s částí mé gymnaziální třídy. Byly to časy. Docela dobře jsme se při tom filmu bavili.

Roku 1981 vznikla Herzova parodie na gangsterku Buldoci a třešně, která se stala posledním filmem Jiřího Hrzána, bohužel, a parodie na horor Monstrum z galaxie Arcana, tu doporučuji. Doporučuji ten snímek, to ano, ale místné je sledovat jej s přihlédnutím k času a situaci vzniku.

Doporučuji zhlédnout i celkem prostý film Dneska přišel nový kluk s jedním z nejlepších výkonů (jinak možná zbytečně moc pijícího) pana Augusty a s ohledem na Zdeňka Svěráka doporučuji také snímek Jako zajíci; ale především toho roku vznikla Kalamita. Je to další z filmů, „hláška“ z něhož se nesla od úst k ústům. Už to nebylo „drž hubu a plav“, ale…

S ohledem na Josefa Ladu nesmím dál zapomenout na skvělou Kaňku do pohádky (s malou Žanetou Fuchsovou), ale sám mám úplně jinou jedničku toho roku. Je to film Opera ve vinici. Ano, tam dokonce hraje i František Ringo Čech! Avšak s ohledem na něj snímek nedoporučuji. Byla to hlavně skvělá příležitost pro pana Hartla, pana Lukavského a především Josefa Kemra.

Polívka a Pecha dostali ovšem toho roku také šanci: ve filmu Poslední leč. A vznikl i kvalitní horor Upír z Feratu (podle povídky Josefa Nesvadby). Je to příběh, který lze vysvětlit současně přirozeně i nadpřirozeně. Nu, a Tajemství hradu v Karpatech, to je typický představitel díla, na které se brzy začalo pohlížet „campově“. Film tak kuriózní, až je krásný.

Roku 1982 jsem dosáhl věku osmnácti let, a mohl tudíž začít chodit i na nepřístupné filmy. Taky povídání utnu. Ale ještě toho roku vznikl film Jak svět přichází o básníky a zrodila se i česká adaptace Fournierova Kouzelného dobrodružství; onu knihu jsem bohužel objevil až daleko později. Vznikla i kvalitní Schůzka se stíny a za komedii toho roku považuji Srdečný pozdrav ze zeměkoule. Za svůj vlastní kult mladickosti pak Vítr v kapse. Otec jej odsoudil, vzpomínám na to. Líčí mládež moc negativně, přesto z ní dělá hrdiny. Divné bylo, že mně to negativní už připadalo normální.

A co mám za své propadáky toho roku? Filmy Únos Moravanky a S tebou mě baví svět, tuto „nejlepší českou komedii všech dob“.