25.5.2020 | Svátek má Viola


VZPOMÍNKA: Letní byt

28.4.2020

Narodil jsem se za války a po jejím skončení jsem rozhodně nebyl krev a mléko. Spíš to mléko. Rodiče řešili dilema, jak mého staršího bratra a mne nějak ozdravit, tedy venkovský vzduch. Myšlenka dobrá, bylo i místo – pozemek v lese nedaleko Prahy zakoupený ve třicátých letech. Měl tam stát malý domek na penzi. Nestál. Byla jen provizorní chatka a otec teprve stavěl důkladnější podobu. Pokud byl nějaký materiál. S malými dětmi to tady bylo problémové. Vodu bylo třeba nosit z pramene vyvěrajícího v lese. Ano, tehdy se dala pít voda z takových pramenů. Ale transport byl tak na půl hodinky, zpět navíc do kopce. Ne dramaticky strmého, leč stoupání s kbelíky vody není nijak příjemné.

Byl jsem malý, předškolní dítě, takže moje vzpomínky jsou vše jiné, jen ne souvislé. Vybavují se mi spíš jednotlivé obrazy, a dnes tedy ani nevím, jak se to odehrálo, že jsme se, bratr a já, ocitli v doprovodu naší babičky na statku ve vsi jen pár kilometrů od naší budoucí chaty. Byli jsme na „letním bytě“, jak se tehdy ještě v předválečné tradici říkávalo. Ovšem ten skutečný letní byt býval v některém z oblíbených letovisek kolem Prahy, třeba východním směrem Klánovice, Jevany, ale také Říčany, kdy hosté bydleli v komfortních vilách. Rozpočet naší rodiny stačil na ten statek, kde byli dobří lidé a, jak jsem se později dozvěděl, jejich požadavky byly minimální. Navíc babička byla vyučená švadlena a nejednou pomohla. Takže statek selské rodiny. Nevím, proč se dnes pořád říká „farmáři“. Snad proto, že označení sedlák nabylo hanlivého významu za minulého režimu, který pronásledoval selský stav jako „kulaky“, které jest zlikvidovat. Prakticky se to povedlo, dnes tu skoro nejsou.

Ale zpět do dětských vzpomínek. Pro mne kouzelných, protože jsem se ocitl v zoologické zahradě. Pár mohutných koní do tahu, několik krav, kozy, prasata, králíci, husy a slepice, a k tomu nezbytný pes a kočky. Co víc si mohlo městské dítě přát? Samozřejmě došlo poměrně záhy k selekci. Krav jsem se bál, a nemám z nich dobrý pocit ani dnes, takže je rád vidím z dálky. Kozy byly obvykle upoutané, jinak pod dohledem starších dětí. Syčící husy s krkem vodorovně nataženým mne nejednou přiměly ke sprintu, občas k breku. Prasata někdy vypuštěná z chlívku byla kouzelná, jsou velmi přátelská, ovšem kontakt s nimi znamenal úhonu mému zevnějšku, nemluvě o tom, že to byla váhově jiná liga, jak se dnes říká.

Právě znečištění oděvu znamenalo problém. Zdrojem vody byla studna, tedy studená voda. Pro větší očistu se muselo zatopit v kamnech a ohřát na nich prádelní hrnec vody. My pak, naloženi do necek, jsme se myli. Denní mytí bylo přímo u té studny, což v praxi znamenalo skromnou hygienu. Bratrovi i mně to plně vyhovovalo. Nesmím zapomenout na občasnou okamžitou a důkladnou očistu, spíše něco jako dekontaminaci – na statku byly kočky a šlápli jste do „toho“ někdy? Znám to dodnes. Teď bydlíme ve vesnici, kolem je blíže neurčitelný počet koček navštěvujících i naši zahradu. Musím občas varovat návštěvy, častěji pak rodiče našich vnoučat, že je to místy opravdu minové pole.

Zvířata, k nimž jsem po počátečním strachu přilnul, byli koně. Moje první pocity byly asi podobné obyvatelům antické Troje, když měli před hradbami obrovského koně. Jenže byl dřevěný a v něm vojáci. Tohle byla skutečná zvířata, sice vzhledem k mým rozměrům opravdu obří velikosti, ale přátelská. Když jsem poprvé v doprovodu dospělých natáhl rozevřenou dlaň s kostkou cukru, byla ve mně malá dušička. Jemné koňské pysky se lahůdky opatrně zmocnily. Stali jsme se kamarády, nosil jsem koním častěji jablka, cukr byl na lístky. Na oplátku mne koně nechali, abych je poplácal, kam jsem dosáhl, tedy nic moc, a tak se občas ke mně dokonce sehnula obrovská hlava, abych ji pohladil a podrbal. Velké oči mne klidně pozorovaly a já byl v sedmém nebi.

Vynechal jsem jeden živočišný druh, který nemile ovlivňoval můj denní režim. Vstávali jsme za kuropění. To slovo se mi nelíbí. Nikdy jsem neměl pocit, že by kurové pěli, nemluvě o tom, že nejsem ranní ptáče. Ty slepice kdákaly strašně brzy, k tomu se přidalo bučení krav a zvuky dalších tvorů. Se spánkem byl konec. Časné vstávání mi dělalo problém celý život. Když jsem začínal působit na univerzitě, bylo běžné, že jsme my mladíci dostávali přednášky v pondělí od 7,20. Až s léty se to změnilo a teď přednáším odpoledne.

Pamatuji si, že jsem občas pomáhal, se staršími dětmi jsme chodili do nedalekého lesa na šišky, případně na borůvky. Ty se pak často proměnily v borůvkový koláč. Jen jsem v lese neměl úplnou volnost – bylo po válce, povalovala se tam munice, tu a tam stál vrak nějaké techniky. Munice tam byla dlouho. Už jsem byl školák, bydleli jsme v naší chatě, když jsem jednou z výpravy na houby přinesl košík plný nábojů do kulometu.

Z mých vzpomínkových obrazů zmizeli dospělí, i ty děti. Nevybavím si počet, ani tváře. Možná je to tím, že lidi jsem znal, a nejhlubší dojmy ve mně zanechala právě ta zvířena. Jen občas se mi vynoří něco z paměti. Snopy na poli, a jakýsi obrovský stroj, kam je muži házeli. Mlátička. Ostatně, ještě něco – pamatuji si, jak jsem s ostatními dětmi šel po sklizeném poli s košíčkem a na strništi „kláskoval“ neboli „paběrkoval“. Sbírali jsme klasy, které tam zůstaly. To se mi vybavuje spolu se vzpomínkou na léta pozdější, kdy nový režim razil jako jedno z hesel družstevníků „ani zrno nazmar“. Ještě po letech jsem viděl podél silnice zrní, které se sypalo z neutěsněné korby nákladního auta nebo vleku traktoru.

A také se mi v paměti objeví malá náves, tři lípy, nějaké lavičky, a dospělí posedávající v letním podvečeru. Z malé zvoničky zaznívalo zvonění – klekání. My děti jsme si hráli kolem, i na silnici. Tam nebezpečí nehrozilo, když nejrychlejším vozidlem byl koňský potah. Auto bylo vzácná podívaná; jeho použití zde znamenalo určitou odvahu. Silnice byla vlastně jen prašná kamenitá cesta.

Moje líčení vypadá jako vesnická idylka starých autorů. Ano, v mé dětské vzpomínce to bylo všechno krásné. Ve skutečnosti měli ti sedláci těžký život, což jsem chápal až s léty. Znamenalo to od slunka do slunka na poli, na zahradě, také v lese na dříví připravit topení na zimu. V kamnech se muselo topit, aby se cokoli ohřálo, takže i ty šišky, co jsme nasbírali, přišly vhod. A přece vidím ty staré muže, jen postavy, jak v tmavých kalhotách, nažehlených košilích a typických vestách, to byly takové, co měly lesklá záda a na nich v pase jakousi pásku s přezkou, jak jdou v neděli do nedaleké vsi na mši. Říkám staré muže, a samozřejmě i ženy. V mých tehdejších očích. Dnes bych je měl za osoby v nejlepších letech. Starý jsem já.

Vidím postavy, nevidím tváře. Vytratily se, stejně jako jména. Pamatoval si je můj bratr, ale bohužel už mi je neřekne. Věděl i něco víc. Prý někdy, samozřejmě po roce 1948, mladíci snad z toho statku, možná s pomocníky, odvezli jedné noci z nedalekého městečka sochu T. G. Masaryka a ukryli ji v opuštěné studni. Na světlo vyšla až po roce 1989. Tak jsem to slyšel. Byla to v padesátých letech velká odvaha – kruté tresty padaly i za menší provinění.

Pro mne to bylo krásné léto. Nevím, jak dlouho jsme na statku byli. Ještě jedna vzpomínka se mi zakořenila velmi hluboko – krajíc krásně voňavého chleba zapíjený kyselým mlékem. Skutečným. To byla letní večeře, k níž jsem se celý život rád vracel. Jen jsem jako dítě nevěděl, kolik práce to dalo, aby bylo mléko od krávy, aby se napekl chléb. V každém případě, třebaže zasutí hluboko v paměti, třebaže zmizely skutečné postavy a jména, vím, že to byli pracovití a dobří lidé.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.