Útvar se vrátil z úspěšného vystoupení na Strahově a život se vrátil do normálních kolejí. A přece už to nebylo tak normální. Sice probíhal výcvik jako vždy, ale ubyla umrtvující blbost a buzerace. I svobodník Doubek mě přestal šikanovat. Změna visela ve vzduchu. Byli jsme na vojně skoro rok a pomalu, ale jistě se z nás stávali mazáci. S partou, s kterou jsem se seznámil jako správce lázní, jsme každý víkend lezli přes zeď a chodili na pivo. Nikoho, zdálo se, to nezajímalo - pokud jsme se vrátili do večerky. Jelikož hospody v Táboře zavíraly ještě před večerkou, byli jsme vždy nazpět včas. Ostatně na víc nám chyběly peníze…

Nově povýšení vojáci na svobodníky, jednalo se většinou o slovenské velitele tanků, jsme zásadně přezírali a nezdravili. Poručík Hába, který byl mladší než my a právě vyšel ze Žižkovy škole v Bratislavě, nás měl na politické školení. Tam jsem svými vědomostmi dost vynikal a mladý poručík, dosud plný ideálů, se mne snažil naverbovat do komunistické strany. Doposud se mu podařilo naverbovat jen připitomělého vojína Balcara, který neudělal zkoušky jako řidič tanku a měl příští rok dělat pouhého nabíječe.

"Moc, lidi jako vy strana potřebuje," pochleboval mi Hába, "a kdybyste k nám vstoupil, zařídím, abyste tu mohl zůstat a stát se pro příští rok velitelem čety!"

"Vopravdu?" hrál jsem překvapeného, i když se mi představa, že bych příští rok dělal novému vojsku svobodníka Doubka já, zcela hnusila. Zahrál jsem vždy vše do autu, že si to ještě rozmyslím, ale že já, lhal jsem, rád řídím tank a k bojovému útvaru se docela těším.

Hábu to vždy vytočilo, ale ne tolik, jako když jsem mu konečně na poslední upomínku, abych teda podepsal aspoň tu přihlášku do strany, odpověděl, že toho ještě nejsem hoden… To jsem poprvé tohoto komunistického idealistu viděl pořádně nasraného. "Moc, co to kecáte?" skoro křičel, "dyť už se k nám dal i Balcar!"

A pak přišel rozkaz, v kterém nám oznámili, abychom se spakovali, že druhý den odjíždíme k bojovým útvarům. Místo na tankodrom jsme napochodovali zpátky na ubikace, kde nám kapitán Horák oznámil, kam kdo jde. Já byl přidělen k bojovému útvaru v Písku.

Nastal strašný shon, protože na vojně se kradlo, a to cokoliv. Hlavně však vycházkové uniformy, které visely na zvláštním oddělení, kam jsme měli přístup, jen když jsme šli na vycházku. Uniformy jsme měli inkoustovou tužkou zevnitř různě podepsané a propletené řetízky skrz knoflíkové dírky, aby je nikdo jiný nemohl použít, i kdyby je vzal, ale ani to nepomáhalo. Uniformy se ztrácely a moje samozřejmě chyběla. Okamžitě jsem šel za bratrancem Bártou, který sloužil u třetí roty, a ten mi tam jednu ukradl. Byla sice svázaná řetízkem, ale pořád jsem měl klíč od lázní a tam bylo kladivo. Zašel jsem tedy do lázní a kladivem rozmlátil malý zámeček, který vpletený řetízek (jak od splachovacího záchodu) přes různé knoflíkové dírky spojoval. Pak jsem se do uniformy oblékl a cvičnou (maskáče) a vše ostatní zabalil do báglu a zamkl ve skříňce. Tam se nikdo nemohl dostat.

Večer jsem zašel za lázně a druhy svých hospodských eskapád tam už našel. Každý jsme měli jít k jinému útvaru, a tak jsme se rozhodli, že se spolu půjdeme naposled rozloučit. Přelezli jsme zeď a pak chodili od hospody k hospodě a k našemu zděšení zjistili, že hospodští byli s vedením armády domluveni a všichni měli ten den zavřeno. Bylo to asi moudré rozhodnutí z dřívějších zkušeností, ale já věděl, kde pivo je, a zadarmo. Zavedl jsem tedy kluky k táborskému pivovaru Na Parkánech a do pivovaru vlezl. Ve skladu jsem vzal basu piv a zanesl ji k hradbám. Kluci stáli pod úrovní pouličního osvětlení, a tak na mne neviděli. Bohužel, neviděli ani na lahve, které jsem jim házel. Zavolal jsem vždy "teď" a lahev pustil. Chytající dole ji uviděl v posledním okamžiku. Většinu sice kluci pochytali, ale pár jich upustili a ty vždy bouchly, jak se roztříštily o zem. To uslyšel noční hlídač, toho jsem neznal a když se přihnal k hradbám, proskočil jsem mezi zuby hradeb dolů a zlomil si oba kotníky. Stačil jsem ještě přeběhnout silnici do stínu stromu, kde, doufal jsem, mě hlídač neuvidí, ale dál to nešlo. Ležel jsem a čekal, kdy pro mne kluci přijdou, přece se musí vrátit! Já bych se pro kamaráda vrátil! Začalo pršet a místo mých kamarádů přišla policie se psy a s hlídačem. Hrál jsem přiblblého, omámeného pádem… abych nemusel přiznat jména svých druhů, kteří mě zanechali svému osudu.

V táborské nemocnici mi namačkali roztříštěné kosti v pravém kotníku nazpět bez umrtvení, ale i bez operace. Obě nohy pak zasádrovali a převezli mne do kasáren na ošetřovnu. Tam jsem pobyl asi týden a odvezli mě do vojenské nemocnice v Budějovicích. Zde jsem strávil tři měsíce na rehabilitačním oddělení pod kapitánem Z. Ke konci ze mne udělal staršinu, aby mi pomohl trochu napravit kádrový posudek. Začátkem prosince mi sundali sádru. Pravý kotník vypadal jako bambule a bez berlí jsem nemohl chodit. Berle jsem měl ovšem útvarové z ošetřovny v Táboře, kam mě poslali nazpět. Zde mi berle odebrali a poslali mne domů s tím, že do týdne musím poslat nazpět uniformu a pak jít znova k odvodu a na vojnu... Léčení v Budějovicích se mi do vojenské služby nezapočítávalo. Byl jsem zoufalý. Plížil jsem se bez berlí na táborské nádraží přidržuje se zdí, jinak to nešlo. Domů jsem ale dojel v pořádku a Vánoce strávil v kruhu rodinném.

U odvodu jsem pak byl třikrát, tedy po tři roky, než mi dali modrou knížku nezpůsobilosti. Ta mi pomohla k získání pasu a odemigrování do Austrálie po ruské okupaci v šedesátém osmém. Vyléčil jsem se nakonec tak, že jsem mohl hrát i fotbal za několik australských klubů, ale už to nikdy nebylo ono. Po zápase nebo po tréninku jsem vždy dva dny kulhal na pravou nohu. Ta bolela tak, že jsem v noci nemohl spát… Za blbost se platí, platím dodnes, kotník se s přibývajícím stářím hlásí víc a víc. Bolí, i když už dávno fotbal nehraji, ale nestěžuji si. Život je krásný i tak!