Teď vás trochu zklamu, protože nechci psát o dovolené, kterou jsem právě či nedávno prožil, ani o exotických místech, o kterých se mi za mlada ani nesnilo, ale o jedné dovolené z mládí, která mi tehdá přišla jako zázrak.

Psal se rok 1967 a do té doby se na dovolenou jezdilo na Slapy, na Boubín, do Krkonoš, snad i na Moravu a někteří odvážlivci jezdili až na Slovensko, ale dál to fakt nešlo. Byl jsem mladý, poznání světa chtivý a Československo byla jedna velká klec, z které se nikam nesmělo. Bral jsem to těžce a nebyl jsem sám. Byly nás tisíce a tehdejší politika nás hnala v náruč Západu, kam jsme snad kulturně kdysi patřili, ale o čem by se dalo dnes i pochybovat.

Byla to tehdá taková zvláštní doba, v které bylo vlastně všechno zvláštní, ba i styl vyjadřování. O výjezdu do ciziny rozhodovala Strana a vláda. Stranu jsem schválně napsal s velkým S, aby si snad dnešní mladí nemysleli, že se jednalo o Malou Stranu, kde dnes vláda sídlí. Kdepak, jednalo se o velkou stranu, u nás tehdy největší, komunistickou, a kdo byl ve vládě, ten byl i ve Straně, jinak by ve vládě nebyl. Zdůrazňování, že jako rozhodla i vláda, bylo jaksi navíc, abychom si snad nemysleli, že když jsme kolonií Sovětského svazu, že žádnou vládu nemáme.

Tisíce mladých tehdá trampovaly, já mezi nimi a bylo to jediné hnutí, které se Straně, vládě, ba ani Sovětskému svazu nepodařilo zničit. Jestli si někdo dneska zaslouží medaili za odboj doma, pak to zcela jistě jsou tehdejší trampové. Mladí se prostě v pátek převlékli do trampského, hodili přes ramena US torny a vyrazili do lesů. Tam se srocovali u táborových ohňů, místo na garmošky hráli na kytary a zpívali i nepovolené písně. Mezitím pili, kecali a hanili Stranu, vládu ba i Sovětský svaz. Strana si s tím nevěděla rady. Ti lidé byli neorganizovaní, neměli žádné představitele, které by bylo možno zavřít do kriminálu na mnoho let a tím celé hnutí zastrašit a rozprášit. Když někde někoho zavřeli, tak to na ostatní skupiny nemělo žádný vliv. Trampové prostě jezdili na tramp dál a tím víc brblali. A bylo jich čím dál víc, páč nic jiného, co Strana nekontrolovala, se v republice dělat nedalo. Na druhou stranu by Strana tyto lidi ráda podchytila. Jednak to, co jí lezlo do svazu mládeže (ČSM), buď nemělo budoucnost, nebo to bylo bezohledně kariéristické. Konec konců, trampové měli rádi přírodu, stanování a nejenže nedělali nikde škody, ale zakládali si na tom, aby nikdo nepoznal, kde kampovali nebo kde měli oheň.

Získat takové hnutí na svou stranu by jistě pro Stranu byl přínos. Na pováženou ovšem bylo, že trampové byli neorganizovatelní a rozhodně by si od nikoho nenechali přikazovat. Takže Strana kolísala. Občas byla na trampy zlá a občas je nechala v klidu. V šedesátých letech však mládež, která už kapitalismus nezažila, vyloženě zuřila. Chtěla jezdit nejen na Brdy, ale už jí nebyla dost ani Morava nebo Slovensko. ..

Tady někde začal obrodný proces. To je další výraz, který patří do té zvláštní komunistické mluvy. Jako kdyby šlo něco obrodit. Dítě se vám nepovedlo? Obrodit! Šel by obrodit nacismus? Podle komunistů asi ano, i když já si jen těžko dovedu představit nacismus s lidskou tváří....

I rozhodla Strana a vláda, že povolí ventil a lidé budou smět jezdit i do ciziny. Ne ovšem té kapitalistické, to tak, aby zjistili, jak jim režim celá léta o zbídačelých dělnících na Západě lhal, nebo aby tam dokonce zůstávali(!), ale do Polska, Maďarska, ba i do Rumunska a Jugoslávie, no prosím, když jinak nedáte! Až to tam uvidí, ještě se rádi vrátí! Na výjezd do států LidoDemo, jak se jim tehdy říkalo, uzavřela vláda dohody a Češi i Slováci nepotřebovali pasy, jen občanský průkaz a tak zvanou doložku. Tou byl cár papíru, který potvrzoval, že vlastník občanského průkazu je oprávněn navštívit tu a tu zem. Kromě češtiny to tam bylo i v jediném světovém jazyce, který komunisté uznávali, a to v ruštině.

Kromě doložky však chtivý cestovatel potřeboval také devizy, valuty. Na ty potřeboval příslib od české banky, jinak doložku nedostal. Všimněte si toho novotvaru: příslib! Slib porušit, to by nebylo režimu ku cti, ale příslib? To přece není celý slib, to je jenom... inu, příslib! Tenkrát se nemohlo jít do banky a peníze si jen tak vyměnit, jak je zvykem dnes, a banka tolik peněz ani neměla, takže se na všechny nedostalo. Na ty, na které se dostalo, však nezbylo ani tak dost, protože odhad banky, za kolik dinárů, leva nebo forintů se v cizině dá vyžít na den, se značně lišil od reality, a tak se peníze sháněly bokem u veksláků. To tenkrát byli ti, co vám dnes vládnou a vlastní českou ekonomiku, lépe řečeno, co z ní zbylo, co ještě nerozvekslovali.

Naše trampská skupina měla štěstí a všem se nám podařilo dostat příslib na cestu do Jugoslávie, Bulharska a Rumunska. To vše vlakem přes Maďarsko, kde jsme ovšem nesměli vystoupit, protože jsme neměli do Maďarska vízum. Nějaké peníze jsme bokem sehnali a za nehoráznou sumu od veksláků zakoupili. I tak to bylo ale málo a museli jsme většinou přespávat různě venku po lesích. Na to jsme však byli z trampu zvyklí. Na co jsme však zvyklí nebyli, byla neustálá pozornost místních obyvatel. Pochopitelně že jsme jeli oblečeni jako trampové, tedy v zeleném a se sombréry. S opasky, u kterých se pohupovaly z kůže vyřezané pochvy se zálesáckými noži. Tenkrát se to nosit smělo a pustili nás s tím i do letadla ze Sofie do Burgasu. Dnes by nás vyhodili už z vlaku do Maďarska. Takhle jsme vypadali pro nezkušená oka místních jako armáda. Lidé vybíhali a s úžasem na nás volali: "Němačka?" A teprve když jsme odpovídali "Nie, Čechoslovačka", se uklidňovali a volali nazpět: "To dóbro, bratské naródy!" Druhá světová válka byla pro Srby ještě stále citlivá, ale oni nezapomněli ani na tu první, z které si pamatovali naše legionáře . Oslovovali nás výrazem bratko, což jsem myslel, že je srbsky bratr. Až po létech a v Austrálii jsem zjistil, že tak oslovovali Srby naši legionáři, kteří ten výraz přivezli z Ruska. Byli jsme pro ně bratci a oni pro nás také.

Srbština mi celkem šla, ale mně jazyky šly vždycky, a tak jsem se za ten týden hodně naučil. I když ne tolik, abych naši výpravu uchránil od hladu. Asi dva dny před opuštěním Jugoslávie nám došly dináry. Měli jsme bulharská leva, ale nechtěli jsme je měnit, že by nám nezbyly peníze pro Bulharsko, takže jsme dva dny nejedli a "ladili" formu do Sofie. Vlak nám jel z Niše, kam jsme se dostali pěšky a stopem. Bohužel, v Niši už se mluví docela jinou slovanštinou než v Srbsku a my jsme špatně rozuměli, takže jsme se usadili ve vlaku v jednom z posledních čtyř vagónů, které na nějaké zastávce odpojili a zatímco předek vlaku jel dál do Sofie, nás připojili k vlaku, který jel nazpět do Srbska. Přišli jsme na to až ráno a strávili tak další den o hladu. Do Sofie jsme přijeli druhý den v pět ráno a hlady jsme už šilhali. Na nádraží žádnou restauraci nebo bistro neměli, a tak jsme se vydali hledat něco k jídlu do centra. Tak brzo však bylo všechno ještě zavřené. Prošli jsme se pěkný kus, než jsme objevili velkou restauraci, kde se podávalo jídlo. Zato ale dobré. Číšníci nosili maso, ryby a vše nádherně vonělo. Sedli jsme si k volnému stolu a zavolali číšníka.

"Máte maso?" zkusili jme to rusky. Číšník zavrtěl hlavou, že ne.

"Máte ryby? Chleba!" sípali jsme hladově a na vše nám bylo odpovědí jeho zavrtění hlavou. Mysleli jsme, že zkrátka nechtěl obsluhovat cizince, a proto jsme ho propustili s prohlášením, aby nám přinesl, co chce, že jsme tři dny nejedli.

Za chvilku nám přinesl chleba, maso, ryby a saláty... až teprve teď jsme si vzpomněli, že Bulhaři vrtí hlavou, když chtějí říci ano, a kývou jí jako my, když říkáme ano, ale u nich to znamená ne. Že to mají zkrátka obráceně.

Ze Sofie jsme se přesunuli letadlem do Burgasu na Černém moři. Letadlo jsme zaplatili už v Československu, tak s tím nebyly žádné výdaje. Bohužel, přiletěli jsme až večer a než jsme se vymotali z centra města, kam nás odvezl z letiště autobus, byla tma. Znaveně jsme se vlekli východním směrem, kde jsme tušili moře. Že jako přespíme na pláži. Trvalo to dlouho, ale nakonec jsme moře uslyšeli, jak bije příboj. Šli jsme tedy dobře, ale stejně to vzalo hodnou chvíli, než jsme se dopotáceli na pláž. Byla jasná noc, měsíc svítil a lidé se ještě koupali a procházeli po pláži. Cítili jsme, že nemůžeme jen tak rozbalit spacáky a lehnout si jim do cesty. A vtom jsme spatřili kousek od nás do vnitrozemí malý lesíček! Za chvíli už jsme v něm byli. Únava vykonala své, zalezli jsme do spacáků bez večeře a usnuli do rytmu vln.

Probudilo nás ráno, nádherný východ slunce a zpívající ptactvo. To vše nám však na náladě nepřidalo. Víte, tenkrát v Bulharsku na plážích ještě neměli toalety, a tak všichni chodili do toho lesíčku si ulevit a my se v tom vyspali...

V Rumunsku, poslední zemi našeho cestování pokud nepočítám Maďarsko, kterým jsme jenom projížděli, jsme udělali podobnou zkušenost, i když tentokrát v obráceném gardu, mohu-li to tak nazvat. Procházeli jsme pěšky Bukureští a obdivovali obrazy Nikolaje Caušeska, rumunského to Stalina té doby. Visely ty obrazy všude, ba i fasády domů byly pomalovány jeho portéty v nadživotní velikosti a nic jiného jsme v Bukurešti neobjevili, co by se dalo obdivovat. Na druhou stranu musím přiznat, že jsme se schválně vlekli jen po okraji tohoto velkoměsta. Kudy jsme šli, tam se sbíhaly davy Rumunů. Cestování se tenkrát v lidodemo zemích teprve rozbíhalo a tuzemci byli na cizince nadržení. My, v našem trampském oblečení s noži u pasů a sombréry, jsme rozhodně vypadali exoticky.

"Mechiko?" volali na nás lidé a my, neznaje ani slova rumunsky, ale tušíce, že s ruštinou tu moc neprorazíme jako v Bulharsku, jsme sebejistě odpovídali: "Si, seňor..."

Jenže pak přišel ten obrácený gard, lépe řečeno situace. Do Bukurešti jsme přijeli jako do Sofie, opět hladoví jako psi, protože nám v Bulharsku došly leva. Rumunské lei jsme měli, ale nechtěli je utratit před přejezdem hranic, a tak jsme jako v Jugoslávii "ladili" formu na rumunskou restauraci. Opět bylo ráno, i když už ne tma, a všude zavřeno, jen mlékárny otvíraly. Kromě jogurtů však k jídlu moc velký výběr nebyl. Prakticky jen drahý sýr (na naši kapsu) nebo lacinější jogurt. Dali jsme si jogurt, pak druhý, ba i tři pozřeli někteří hladovci. A za chvíli to začalo. Zjistili jsme, že Rumuni, stejně jako Bulhaři, si na veřejné záchodky moc nepotrpí. Když říkám moc nepotrpí, tak přeháním, prostě toalety nebyly nikde! Proto to naše vlečení jen po okraji města poblíž křovisek a stromů. Nevím, jak dneska, ale tenkrát opravdu žádné záchody nebyly nikde k nalezení, aspoň nám se nepodařilo nějaké objevit...

To, co nám provedli Bulhaři v lesíku na pláži, jsme vrátili Rumunům v Bukurešti. Nešlo jinak!

A tak skončilo mé první putování po cizině. Docela rád na to vzpomínám, i když si pamatuji, že mi to tenkrát tak veselé nepřipadalo. V každém případě jsem už nemohl tvrdit, jako před dovolenou, že jsem v životě nikde nebyl a neviděl ani hovno....