Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996VZPOMÍNKA: Bubáci a hastrmani, škvoři a pavouci
Nevím. A to je problém s nejstaršími vzpomínkami, byť "ozářenými bleskem". Hádám, že mi bylo šest, ale třeba mi byly tři! Nebo osm. Nevím, deník jsem si tenkrát nevedl.
Korpulentní babička žila v rodinném domě v Rokycanech s jedním ze synů, s Jiřím, a můj otec je dalším z mnoha synů a přiženil se čtyři roky před mým narozením do hodně podobného rodinného domu ve Starém Plzenci, což je tak deset kilometrů. Odsud, kde i píšu, jsme jezdívali vlakem na návštěvu do Rokycan. Šlo to "normálním" vlakem přes Plzeň anebo "motorákem" přes Nezvěstice, kde jste cestou v lukách viděli malé lesíky, zvláštnost. Někdy jsem v domě v Rokycanech i spal.
Ložnice mi připadala studeně pochmurná a pamatuji jediný případ, kdy mi tlustá babička četla před spaním. Neříkám, že mi nečetla víckrát, možná ano, ale říkám, že to nepamatuji. Jen jednou. Ležel jsem ve velké manželské posteli a ona seděla a jistě nebylo víc než sedm hodin. Babička uchopila zelené Ladovy Bubáky a hastrmany a začala. Po půl stránce řekla, že se jí to nelíbí a zdá nudné a pochmurné, čímž jsme s Ladou skončili. Trochu mi to bylo líto. Později jsem to přečetl sám a zaujaly mě taky až pohádky přifařené na konci, kterých je sedm, a hlavně O perníkovém dědkovi, což je skvělá záležitost, kterou bych někdy rád zažil: celé hospodářství z perníku a co sníte, doroste. Z vlastních Bubáků, kteří mají jedenáct kapitol, však momentálně nevím nic a lze se tedy tázat: "Zkazila" mi to tenkrát babička?
Nebo je to opravdu tak hnusné a pochmurné? Snad čekáte, že zahlasuji pro A, jenže na pochmurnosti opravdu něco je a dodnes se domnívám, že se na knize se imanentně odrazila atmosféra začátku války.
Abych ale nepřeháněl -a nedělal špatnou reklamu skvělé knize, i kapitola vlastních Bubáků o tom, jak se děti zmocnily strašákova "létadla", tedy koštěte, mi utkvěla jako něco bezva (je o tzv. Letecké dobrodružství Vašíka a Marjánky) a nezapomenutelná byla i Bouřka ve škole.
Také doma, v Plzenci jsem měl babičku. Dobře vzpomínám, jak na počátku sedmdesátých let znovu vyšel román Zemí šelem. Už jsem si čítal i sám a babička mě někdy předešla. Úvodem románu Verne líčí historicky reálný masakr a ji šokoval, až rozhodla, že tu verneovku vrátíme! Není to zvláštní, jak pokorně jsem rozhodnutí akceptoval? Dnes bych řval.
Šli jsme pár desítek kroků za roh (Jenže tenkrát to byl lán světa), do malé prodejny (byla velká) a směl jsem si vybrat náhradní knížku. Moc toho nevycházelo, ne jako dnes, ale zaujaly mě ilustrace Heleny Zmatlíkové a koupili jsme Haise Týneckého a jeho Kmotr ježek. Vrabec tulák. Byl jsem rád. I nová kniha se mi líbila, ale Vrabce tuláka jsem nikdy nepřečetl. První příběh docela s námahou. Netvrdím, že je to Týneckého chyba. Byl spisovatel, dobrý, i když prokazatelně i smutnící, ale to se v textu většinou neodráží (u Mahena víc). Dlouho jsem každopádně tu knihu měl za poměrně nudnou a teprve jak jsem stárl, začaly vzpomínky růžovět a před pár lety jsem Kmotra ježka dokonce odvážně přečetl synovi. Šlo to. Jde to. Neví sice z toho nejspíš už nic, aspoň jsme ale četli:-). A musím dodávat, že jsem už v dětství zaujatě přelouskal i Zemí šelem, i když jsem tu knihu – půjčenou z knihovny, která byla taky hned za rohem – asi před babičkou ukrýval... Je však prima a konečně jsem odhalil, že hrdinka, pohřbená úvodem pod hromadou mrtvol naházených do studně, přežila. Přežil jsem i já. Tu četbu o vraždění za povstání sipáhíů, ale vraťme se do Rokycan.
Nevím, proč mě dávali tak brzy spát, ale nikdy nezapomenu na usínání v jasné ještě ložnici, bez rolety i knížky. Naducaná peřina byla sinavě bílá, okno do dvora za dům zakrývala stejně bílá záclona a já zase spustil ze záclony oči na peřinu, jedním jejímž záhybem něco lezlo. Strašně jsem vyvřískl, vyskočil jako vymrštěný perem, z kuchyně se přihnali dospělí a řekli mi až později, že si mysleli, že jsem strčil prst do zásuvky. Vždyť to byl jen škvor. Už si nepamatuji, zda jsem dokázal usnout v téže posteli, ale druhý den, za jasného slunečního světla došlo k demonstraci síly a pomsty. Statný strýček Jiří mě vzal na dvůr a viděl jsem, co už dřív: Složené dřevo pod oknem ložnice. Bylo přikryto loupající se deskou. "Ustup," řekl strýc. Strhl desku, z dřeva se vyrojili škvoři. Následoval masakr. To vím, ale formu, kterou strýc škvory vymýtil, už si z nějakého záhadného důvodu nepamatuji. Zato si pamatuji, že podobně naskládané dřevo jsme pak měli i doma u zdi domu a že kdykoli jsem kdekoli objevil škvory, následoval masakr, s kterým rádi pomáhali i kamarádi. Je typické pro lidské plémě, že ničí, co mu je odporné, ale taky je pravda, že Wellsovi Marťané rovněž ničili a vysávali lidi jako nejodpornější žoužel.
Věděl jsem to, i když slavná Válka světů (Spielbergovu moderní filmovou úpravu z roku 2005 s Tomem Cruisem považuji, mimochodem, za docela adekvátní) nebyla v mém dětství k sehnání a obrázek Herbertova Marťana jsem zprvu znal jen z Velkých otazníků Ludvíka Součka. Naštěstí pak Vojtěcha Steklače napadlo, že příběh vrátí dětem v časopise Pionýr, kam přišel šéfredaktorovat z Ohníčku, anebo to snad napadlo Svatopluka Hrnčíře, ale Wells v každém případě uveřejněn byl, i když jen ve třech děsuplně zkrácených (zato však hutných) pokračováních, a měl jsem dokonce za to, že i skvěle ilustrovaných Zdeňkem Burianem, jak ale koukám, spíš to budou buď ilustrace nějakého Brita nebo Theodora Rotrekla (autoři obrázků ani úpravy nejsou v časopise uvedeni).
Přečíst poprvé, jak v Anglii přistál ten válec a o paprsku a jak dopadaly další válce a trojnožky z výšin svých ničily lidské škvory, bylo, věřte mi, jedním z nejúžasnějších zážitků.
Trpím arachnofobií a ještě větší hrůzu než ze škvorů mém proto z pavouků. Proč, to nevím, ale nikdy jsem vlastně ani nevěřil, že arachnofobií netrpí každý, a když jsem vymýšlel pro své dětské horory, které jsem psal anebo vyprávěl, nejvyšší vrcholy příšernosti, obvykle souvisely s hrůzou z pavouka nebo z něčeho pavoukovitého, i kdyby šlo o lidské pařáty... Snad jsem se v minulém životě jako moucha chytil do pavučiny anebo mě jako miminko šokoval pavouk a já to vytěsnil, ale tu úplně nejúděsnější pasáž arachnofobního typu jsem našel teprve před několika lety v Herbertově (vida, už zase Herbert) dětském románu Kdysi (nezaměňovat s nejslavnějším Herbertovým románem Krysy a hlavně nezaměňovat Angličana Jamese Herberta s významnějším americkým spisovatelem Frankem Herbertem, autorem Duny).
Pokud si dobře vzpomínám, v Kdysi se nalézá i překvapivě erotická pasáž, hlavně ale nejméně kapitola líčící hrdinovu pouť sklepem doslova zavaleným nejodpornějším hmyzem. Ne, něco tak příšerného jsem nikdy předtím nečetl a chvála pánu Bohu za to, jako dítě mě Herbertovy výstřelky minuly a ještě ani nebyly napsány a napsal "pokud si vzpomínám", protože jsem tu pasáž o hmyzu sice zvládl (a víc než jednou), už se tam dolů ale vracet nebudu a knihu nemám nikde za sklem, nýbrž v pevné skříňce. Vždyť je plná pavouků!
Říkal jsem rovněž před chvílí, že jsem chvála Bohu nic tak pavoučího v dětství nečetl, nicméně si teď vzpomínám ještě na jednu knížku od Jana Havlasy, která obsahuje poměrně hnusnou povídku o jedovaté stonožce. Ta arizonská stonožka leze po hrdinově těle a on se právě probudil. Pokud se hne, následovat bude s nejvyšší pravděpodobností smrt a všecko je až monomanicky detailně líčeno. Vzpomínám, že mi tenkrát mohlo být patnáct, když jsem se listy svazku probíral, a vstal od stolu. Otec knihu našel, bohužel rozevřenou, a když jsem se vrátil, asi ze záchodu, vynadal mi: "Co to čteš za hnusný brak?" Na to šlo těžko odpovědět, když byla kniha v našem domě volně přístupná a Havlasa nebyl zakázaný dokonce ani komunisty a antikvariáty ho plné, jak někde i poznamenává Ondřej Neff.
Tím spíš se léta válel i u nás na půdě.
A jaké z toho všeho plyne poučení? Myslím, že jednak to, že lidé trpící arachnofobií (nejčastěji se leknu na záchodě a nad vanou) se mimo pavouků obávají i stonožek a škvorů. Za druhé: Čeho se bojíme, nás přitahuje, vzrušuje, ale jen pokud o tom můžeme bezpečni číst a psát. Anebo se podívat na film. Ano, i film Arachnofobie (1990) mám někde zastrčený a veliký Steven Spielberg (který ho radši jen produkoval) arachnofobií prokazatelně a přiznaně trpí taky.
**********
Hlavní v textu zmiňované knihy:
Jules Verne: Zemí šelem (1880, v originále "Slon na páru". Netušilův albatrosí překlad je z roku 1971 a jde o 24. svazek české edice Podivuhodné cesty)
Herbert George Wells: Válka světů (1898, zkráceně v červnu-srpnu 1976 v měsíčníku Pionýr)
Jan Havlasa: Stopy, jež nikam nevedou (1912, znovu 1924 rozšířeno o erotickou povídku Sametové křeslo. S dřevoryty Otakara Štáfla, který ilustroval i původní, ceněná vydání hmyzích knih Josefa Haise Týneckého. Setkání s arizonskou stonožkou líčí Havlasa v ústředním romanetu Pojem času, které mi dnes nepřipadá špatné.)
Josef Hais Týnecký: Vrabec tulák (1926)
Josef Hais Týnecký: Kmotr ježek (1931, společné vydání Albatrosu je z roku 1971, ale jde o literární úpravu Marka Jahna)
Josef Lada: Bubáci a hastrmani (1939, mé rozšířené - jak textově, tak ilustračně - vydání je až sedmé z roku 1961)
Ludvík Souček: Velké otazníky (1967. Celou str. 14 zabírá ilustrace k Wellsovi s bílou lidskou kostrou v levém dolním rohu -snad od Theodora Rotrekla?)
James Herbert: Kdysi (Once, 2001, česky vydal Jiří Buchal-BB art, 2003, "Strašidelný příběh o pohádkových bytostech, služebnících pekla, o milencích a erotické vášni, o děsu a víře.")
