Vejdete-li, nejprve zaregistrujete bělostnou čistotu prostoru. Postavy v kresbách, na obrazech i v kameni či dřevě jej v ničem neruší. Jak by také mohly, když samy se v mysli dotýkají andělského a zároveň kotví v zemi. Pevně na ní stojí, sedí, někdy se choulí, někdy odvážně míří vzhůru. Řeknete si asi: patetická slova, ale stačí si jen prohlédnout názvy vystavených děl a neunikne vám, kolik z nich se vztahuje k andělům, křídlům, vzlétnutí. Řeknete si asi: patetické umění, ale stačí si jednotlivá díla prohlédnout a neunikne vám, že se nejedná o mnohokrát provařené kýčovité a kašírované symboly, které se chtějí vzpínat k výšinám a jsou přitom vyprázdněné, hluché. Své Anděly totiž Jitka Kůsová Valevská tvoří z masa a krve, ze svalů, potu, z usilování, z překonávání, z bolesti, z touhy… Všechny jejich podoby jsou až hmatatelné a opravdové. Lidské. Není divu, že se divákovi při pohledu na ně vybavuje michelangelovské drama. Drama těla, v něm tíha pocitu.

Nejde ale jen o anděly. Výtvarnice nezavírá oči ani před lidskou nízkostí, nedostatečností, neschopností. V tu chvíli bývá ironická a neodpouští, ukazuje přetvářku, masky, viz série kreseb tuší Boj, Setkání, Odmaskováno. Tomuto tématu věnovala i olej Setkání masek. Někdy figuru, elegantní a krásnou, posazuje na piedestal, avšak zároveň od ní odstupuje a celý její portrét se zúží jen na zahořkle sarkastický šleh – tak jako například na skvostné malbě Právo.

Lidské tělo má JKV „prohmatané“ dokonale. Zobrazuje jej obvykle nahé, většinou ovšem bez záměru poutat pozornost k erotickému podtextu. Divák cítí, že jde spíš o dobrání se podstaty a pravdy. Autorka nepotřebuje, dokonce snad ani nesnese navěšování hadříků na objekt, který nejvíce vypovídá sám, nezakrytě, jasným jazykem těla. Gestem a postojem. Pokud bychom chtěli srovnávat, asi bychom podobné zaujetí postavou a její suverénní zvládnutí našli ve výtvarném projevu Oldřicha Kulhánka nebo Jiřího Anderleho.

V přístupu Jitky Kůsové Valevské cítíme vyváženost malířského a sochařského vidění. Na obrazech si můžeme vychutnat jemně a kultivovaně promalované plochy, hru se strukturou a skvrnou a zároveň sledujeme, jak výtvarnice nakládá doslova s hmotou, s muskulaturou, s perspektivními zkratkami. Sochařku v sobě nezapře. Sochařku, jež nemá sklon k ženské plačtivosti, naopak. Z jejích děl vyzařuje přímočarost, rozhodnost, nerozptýlené soustředění, typické spíše pro mužský svět, na druhou stranu však také empatie a touha po komunikaci, někdy až trýznivě nenaplněná, tedy vlastnosti, které přiznáváme především ženám. Jde o celkovou vyváženost nebo o vnitřní konflikt? Osobně jsem si, aniž bych znala autorský záměr, našla v kolekci obrazů malířčin „autoportrét.“ Jmenuje se příznačně Nadechni se. V této odvážné kompozici nahá žena v předklonu rámuje svým tělem dvě obvodové strany plátna, jako by byla nucena se vejít do formátu nebo jej chtěla prozkoumat, otáčí hlavu k nám, dívá se do očí, zároveň si však rukama drží a zakrývá prsa, bojí se nadechnout. A přitom: proč? Buď sama sebou, říká jasně malba. Neboj se, neskrývej se, neskláněj se, volně dýchej. Věčné ženské téma… Věčné lidské téma.

Postavy jsou námětem i většiny vystavených plastik, ale vidíme zde rovněž abstraktněji ztvárněné představy, například v Přitažlivosti, vzrušujícím jiskření mezi mohutností pískovce a tenkou, avšak pevnou kovovou „osou“. K nefigurativním skulpturám patří také Stůl smíření. Jako sochařka pracuje Jitka Valevská s již zmíněným pískovcem, kovem, dřevem, sádrou, epoxidem a laminem. Expozice ve Špejcharu má dva sochařské vrcholy: jeden až „virtuálně“ vzdušný a něžný – sousoší z lehce transparentního lamina, instalované na rozkročených kovových „nohách“, nazvané Souznění. Vytváří centrum celé výstavy, jehož si okamžitě při vstupu všimnete, a dodává jí atmosféru jemné a zároveň bohaté, vybrané formulace, která souzní s obsahem. Druhý vrchol je nenápadný, drobný. Jde v podstatě o model určený pro větší realizaci ve veřejném prostoru. Autorka v něm navazuje na tradici rodinovskou, spočívající v modelování těla „zevnitř“, z „hnutí mysli“, neváhá expresivně zdůraznit tah, touhu dostat se pryč z kamene. V této soše zápasí na poli na výsost uměleckém dvě protikladné síly, o nichž již byla řeč v prvním odstavci – síla umanutého ducha směřujícího vzhůru a nesmlouvavá přitažlivost zemská. Sochařka nazvala svou výstavu Mezi dnem a nocí a my se můžeme jen ptát, která z obou antagonistických hodnot je pro ni dnem a která nocí. V každém případě to, co se odehrává mezi nimi, ten vysilující boj, zná každý z nás. Na výstavě jej najdeme v podobě sádrové skici, rozehrané ve dvou variantách, pojmenovaných Vzlétni a Vzlétni a doufej. Doufat bychom měli i my – v to, že umělkyni bude skutečně umožněno jeden z návrhů provést ve velkém a umístit jej dle urbanistického plánu u nového vchodu do zámeckého parku v Klášterci nad Ohří. Protože. Protože zmíněná plastika je prostě krásná, nesentimentální. Protože si zaslouží nadechnout se v rozměrech, které jí patří.

Snad něco podobného spatříte, snad si něco podobného uvědomíte i vy. Vejdete-li.

Výstava maleb, kreseb, plastik Jitky Valevské Kůsové v Městské galerii Špejchar v Chomutově(otevřeno do 27.1. 2007, úterý až sobota 9.00 -17.00)

O Jitce Kůsové Valevské a její tvorbě je možno se dozvědět více zde:
http://web.telecom.cz/kusova/
http://www.sca-art.cz/artists/list/5119.htm