22.4.2021 | Svátek má Evženie


VÝSTAVA: Atlantida českého proletariátu

28.2.2006

Václav Jirásek otevřel v Rudolfinu výhled do světa zanikajících továren

Neorenesanční interiér galerie Rudolfinum je tak výrazný, že se chtě nechtě podílí na vyznění každé výstavy. Před dvěma lety u Skálových prací na téma přírodních kultů evokoval vrcholné období kolonialismu, kdy se Evropa poprvé více seznámila s šamanskou magií. Na nynější výstavě fotografií Václava Jiráska Industria zase připomene gründerskou éru zdejšího těžkého průmyslu. Freudistickou hantýrkou by se dalo říci, že architektura Rudolfina ztělesňuje jakési superego druhé poloviny 19. století - pýchu vrstev, které si mysleli, že civilizaci dovedly k naprosté dokonalosti. Cyklus rozměrných fotografií naopak otevírá výhled do temné říše potlačených instinktů, z nichž vzešla ničivá sociální odveta. Dnes ovšem proletářské revoluce aspoň v Evropě nejspíš odezněly, mamutí továrny pustnou a poslední představitelé klasického dělnictva vyhlížejí na Jiráskových fotografiích jako fantastické bytosti, jež by se víc než k ponkům hodili do gotických románů nebo na benátský karneval. Sdělení výstavy je silné, není však úplně jasné, co vlastně říká.

Krajiny, zátiší, oltáře

Velkým formátem, barevností i kompozicí připomínají vystavené fotografie staromistrovská plátna. Světlo, jež do rozlehlých továrních hal proniká většinou shora, se v komplikovaném prostoru lomí do bohatě odstíněné škály stříbřitých, zlatých a medových tónů až k asfaltové černi nejhlubších stínů. Z více méně neutrálního koloritu skvostně vystupují ostré barevné akcenty červeně či blankytné modře, nezdobí však chocholy válečníků ani šperky dam, ale všelijaké informační cedule, výstražné nátěry, agitační skříňky a další pozůstatky zaniklého provozu. K výtvarně nejpůsobivějším patří velké interiéry železáren, kde ze závějí slévárenského písku vystupují fragmenty kovových odlitků jako na rumišti, i když odněkud doposud září odlesky výhně. Haly jsou vesměs naprosto vylidněné a ticho v nich by se skoro dalo nahmatat. Samostatné portréty dělníků opatřených často bizarními ochrannými pomůckami vytvářejí v instalaci jakousi druhou linii: takto umírá prostředí, toto jsou pozůstalí.

Václav Jirásek se roku 1965 narodil v Karviné, kdysi protežovaném městě horníků, jež se v padesátých letech stalo výkladní skříní socialistického realismu v urbanistice. Na pražské Akademii výtvarných umění vystudoval malířství, ale už koncem osmdesátých let se jeho zájem přenesl k fotografii. Světu továren a dolů chtěl věnovat závěrečnou školní práci, zajímala jej výtvarná příbuznost socialistického kultu dělníků se středověkým uctíváním světců, jenže krátce po pádu komunismu připadal takový záměr jeho pedagogům zpozdilý, a tak si zvolil průchodnější téma. V Rudolfinu se po patnácti letech k dělníkům vrací. Snímky pocházejí z areálů kladenské Poldovky, Třineckých železáren, ČKD Blansko, Vítkovických železáren či OKD Karviná, tedy z míst, která už v průběhu průmyslové revoluce vstoupila do české kulturní topologie jako ďábelsky moderní protějšek idealizovaného venkova.

Název Industria zní jako jméno bájného kraje či kontinentu. Výstava vskutku připomíná luxusní obrazové reportáže ve stylu časopisu National Geografic. Interiéry továrních hal se podobají drsným krajinám, které po staletí pustoší divoké živly, a jejich osazenstvo v ukoptěných pracovních oděvech připomíná domorodý kmen, který se přizpůsobil životu v extrémních podmínkách. Maně si vzpomeneme na ostražitou nedůvěřivost v pohledech Indiánů, které před více než stoletím fotografoval v brazilských pralesích italský cestovatel Boggiani - nakonec jej ubili v přesvědčení, že jim svou kamerou krade duše.

Podobně jako archeolog či etnograf věnuje Jirásek zvláštní pozornost projevům "hmotné kultury" zkoumaného etnika. Fotografuje všelijaká udělátka, věšáky, podivné sesle, poličky, vynalézavě zhotovené popelníky a další vybavení svačinových koutů a dělnických šaten. Ještě větší zvědavost však u neznámých národů zpravidla budí jejich svérázné svatyně a tajuplné kulty, v nichž se zračí vyšší duchovní směřování. Kdysi povinná názorná agitace leninského rázu se už z fabrik vytratila, takže sakrální nota tu zazní hlavně z kultu obnažených žen. Pomačkané plechové skříňky vylepené zažloutlými stránkami erotických magazínů působí na Jiráskových snímcích opravdu jako oltáře, nevyznívají však nikterak blasfemicky. Rozcapené pornohvězdy jakoby zdědily úlohu, jakou v mladším neolitu sehrávala Věstonická Venuše - neodkazují pouze k milostným extázím, ale také k tajemstvím plodnosti, tedy k samé podstatě biologické transcendence. Zároveň jsou výrazným kulturním znakem čistě chlapských komunit, které v dějinách, jak se zdá, pomalu dohrávají svou kdysi dominantní roli.

Také fotografie polocelků a detailů prozrazují malířskou kulturu, obeznámenou s kouzlem klasických chardinovských zátiší, ale také s metafyzickou malbou Giorgia Morandiho nebo se strukturální abstrakcí. Na Vladimíra Boudníka nelze nevzpomenout už vzhledem k tématice.

Obrazy netřeba číst

Současné publikum rozumí řeči obrazových cyklů asi víc (nebo přinejmenším jinak) než lidé, kteří ještě neměli každodenní zkušenost s filmovým střihem. Nejde přitom jen o film a televizi, důmyslné řetězení vizuálních zážitků, jejich prolínání, kontrasty i konfrontace, patří k hlavním tvárným principům veškeré současné kultury a komunikace, zatímco literární myšlení ustupuje do pozadí. Před nějakými padesáti lety by možná nad Jiráskovou Industrií zůstal divákům rozum stát. Co nám chce autor vlastně říct? Vypráví sociálně kritický příběh o strašlivých robotárnách, které z pracujících vysávají ducha i životní síly, nebo jej naopak oslňuje titánský koncert velkovýrobních technologií? A když se provoz zastaví, máme se radovat z toho, že životní prostředí nebude ničeno a nebožáci už nemusí každé ráno k píchačkám, nebo bychom měli spíš hořekovat nad nezaměstnaností? I dnes nám mohou na výstavě podobné otázky vytanout, zážitek však vychází z něčeho jiného, totiž z toho, že pravdivá a obsáhlá výpověď o světě, jehož existenci většinou jen tušíme, je zároveň podivuhodně krásná. Že dělnickému prostředí, z nějž komunisté udělali ideologický kýč, vrací ve chvíli zániku zvláštní důstojnost.

Výtvarné styly, směry, techniky i světonázorové tendence se střídají a vytrácejí, leckdy s ostudou. Také zobrazovaná skutečnost se mění, obrazy však zůstávají. Jiráskova výstava svým způsobem udělala tečku za dosti deviantní érou socialistického realismu, který se morálně opotřeboval dávno před koncem režimu, bez nějž by se nikdy neprosadil. Kouzlo instalace v Rudolfinu netřeba literárně rozebírat. V tématice, jež se zdála mrtvou, se prostě objevil překvapivě živý nerv.

(psáno pro Respekt)



DAILY CONNECT s.r.o.
Firemný konzultant

DAILY CONNECT s.r.o.
Praha
nabízený plat: 20 000 - 100 000 Kč






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.