Nastoupil jsem do tramvaje č. 3 na Václaváku na rohu Vodičkovy ulice a uvelebil se na sedadle. Tramvaje jezdí přesně, je v nich čisto a smrdí to tam, jen když se tam uvelebí bezdomovec a než ho městská policie vyhodí. Což jsem zažil dvakrát za posledních pět let. Ovšem zažil to i nějaký mediální idiot asi před patnácti lety a napsal to do jakéhosi brazilského deníku a od té doby každý imbecil vykládá a píše, jak to v Praze v tramvajích a autobusech smrdí. To asi nejel metrem v Rotterdamu od přístavu nebo staršími linkami v metru v Madridu atd.

Když jedu metrem nebo tramvají do centra, což je nejrychlejší a nejpohodlnější, vždycky si sednu. Nevím, jestli už vypadám tak sešle, že mne vždycky v Praze mladší pustí sednout, ale to bych pak v cizině musel vypadat zázrakem mladší. Tam to tak jisté není. Jo, a pro nás důchodce je v Praze veřejná doprava zdarma. To skutečně nemají všude!

Právě jsem se vracel z pracovního oběda s kolegyní E. Ne, nejsem zhýralý milionář, který neví co s penězi, abych si dával oběd v centru Prahy. Ono stačí jen zajít kousek od Václaváku nebo Královské cesty a za peníze, co na hlavní trase stojí kafe, si o kousek dál dáte oběd. Skromnější a zvláště dámy hlídající si tajli, pak „polední menu“, což je polévka, hlavní jídlo a moučník. My jsme si dali spicha tam, kde mají meníčka o něco dražší než oněch magických „89 Kč“ (bez nápojů). Kolegyně mi tam přinesla knížky. Pod stromeček.

Ne mně pod stromeček! Ale pro holčičky. Malé. V příbuzenstvu. Co chtějí něco pod stromeček, protože bude Ježíšek. U nás v zemích Koruny české (a na Slovensku taky) jsme totiž tak zaostalí, že si přejeme „šťastné a veselé Vánoce“ a dárky nosí Ježíšek a už ne „Děduška Maroz“. Ale doposud také ne nějaký beduín. Když už v Bruselu „euráci“ Vánoce oficiálně zrušili. Aby se nedotkli citů určitých do Evropy nastěhovaných pohanů. Oni tihle pohani (jak se zpívá ve staré písni: “móhame-edáni, lautr pohani ...“) jsou nám pak tak vděční, že tuhle jsem četl, že za posledních deset let zavraždili jen asi 65 000 křesťanů a ateistů. I když jiný badatel tvrdil, že to bylo víc než dvě stě tisíc. Ale co je to proti slávě Boží, že ano?! Totiž Bruselu a jeho svaté matky Merkel.

Když jsem přemýšlel o vánočních dárcích, protože podle mne mají dotyčné holčičky jinak všeho dost, tedy někdy až moc, zvláště hraček, tak jsem si vzpomněl na starý hit. Co ho zpíval a hrál československý zpěvák Miro-Žbiro, tedy Miroslav Žbirka. Jmenuje se „Kúp mi knihu“. Můžete si ho ke čtení pustit

a poslouchat Laca Lučeniče a jeho božskou kytaru. Sakra, to jsme byli mladí, co?!

Tady je text:

Nezháňaj mi nové svetre, obleky a košele
Vystačím aj s tými čo mám, počkaj kým ich zoderiem.
Nevnucuj mi nohavice, topánky či tenisky
Mám ich aj tak plnú skriňu ako playboy parížsky.
Nesnívaj už o kabáte najnovšieho strihu
Keď mi radosť urobiť chceš kúp mi radšej knihu
Kúp mi knihu
Kúp mi knihu.

Takže koupím těm prdelinkám knihy. Ovšem vlezu-li do jakéhokoli knihkupectví, zvláště v nějakém větším městě, padne na mne chándra. Stovky knih, tisíce knih, miliony knih se na mne šklebí z regálů a hromad. I dětské oddělení s knížkami mě děsí. Přeci nebudu listovat těmi stovkami knížek a dumat, co by se holčičkám líbilo. Dopadne to většinou tak, že jdu hledat jen ty knížky (ne dětské), co jsem napsal já. A většinou je nenajdu, a tak jdu k nějaké slečně prodavačce a poprosím ji, aby ťukla na počítač a zjistila, které knížky ode mne mají a které vyprodali. Pak mi ta slečna většinou taky ukáže, kde jsou, protože já jako každý chlap nenajdu nikdy nic. Jak stojí v knize „Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách“. Já nenajdu v ledničce ani jeden jogurt, přestože jich tam je pět. Žena to nechápe. Jak dáma v té knížce, tak moje.

Takže se vypotácím z toho knižního pekla pro autory (tedy taky pro mne). Co já blbec něco vůbec píšu, když mi na internetu říkají, že v Česku loni vyšlo 18 379 knižních titulů. Ne knížek! Titulů. Padesát nově napsaných anebo přeložených knižních titulů denně! A lidi to kupují a čtou! A pro děti ve školách pořádají večerní čtení Andersenových pohádek a Adventní čtení a Dobrodružné čtení pořádá Universita Palackého a z dob vlastenců, přeživší i komunisty, stále trvá „Měsíc knih“. A tak se v tom ztrácím.

Požádám tedy kolegyně od fochu, aby mi něco doporučily. Kolegyně E., co pracovala na mých knížkách a je s ní sranda a je pohledná, mi přinesla... co to vlastně přinesla? Je to to, co jsme se domluvili? Uvelebím se na sedadle a raduji se. Tentokrát jede starší typ tramvaje. A ne ten nejmodernější. Tam nějaké pako vymyslelo úžasné sedačky. Z ohýbané desky z dýhy. Celý je to nalakovaný. A když tramvaj jede do zatáčky, všichni se chytají, čeho můžou. Protože fyziku nedokázali zrušit ani komunisti, ani moderní designéři. Takže na hladkém dřevě vám jezdí díky setrvačnosti zadek sem a tam. A starší dámy se v místech, kde se trať kroutí, chabýma ručičkama drží, čeho mohou, mají vyvalené oči a stejně to s nimi mává jak s nudlemi v bandě.

Mám kliku, starší sedačka mne dnes drží a já lovím v tašce. Co to tady máme? Hele, knížka „Andulka a Andulka“ (nakl. Fortunalibri). Správná knížka pro normální dívenky, kde nerandí teplý princ s buzíkem princem, jak doporučují šílené švédské feministky, ale vypráví se tam o děvčátku Andulce, co má papouška andulku. A kamarádí s holkama i klukama a vůbec si užívají. A jsou kreslené (ty holčičky) s culíky a v krátkých sukénkách, kluci mají čepice s kšiltem nebo ježka a všichni červené tváře a vystupuje tam také...

Něco mě z prohlížení vyrušilo. Kousek ode mne stála jakási osoba, koukala mi přes rameno, jak si prohlížím kresby v knížce. A bylo vidět, že už už by nejraději na mne začala ječet. Ten typ ženský, co jim říkám: „Jedna byla ošklivá, druhá blbá a ta třetí byla také genderistka.“ Podíval jsem se jí do očí, viděl v nich, jak ve mně vidí zvrhlého pedofila, co si prohlíží dětské knížky s obrázky holčiček. Sdělil jsem jí pohledem, že jestli cekne, roztrhnu ji jak hada. A protože tyhle baby bývají osobně zbabělé, jen trhla hlavou a otočila se. Ale furt mne šmírovala. Kvůli místu to nebylo, zrovna před chvílí vystoupila parta dánských turistů a bylo k sezení volno. Zatracený babizny, dřív to bylo v uličních organizacích KSČ a dneska sedí v Genderové expertní komoře a Kongresu žen a podobně.

Zalovil jsem znovu v tašce, co že to děvčátkům vezu dále pod stromeček, a hele: „Prázdniny s dinosaury“ (Grada). Tu mi sehnala jiná kolegyně s jménem začínajícím na „I“. Co je doktorkou matematických věd a je normální. Má tři děti. A pořád hezká ženská. Vzděláním matematička. (Chlapi, bojíte se?!) A ví, co se dětem v knížkách líbí.

Dneska jsou malé holky i kluci jak posedlí po dinosaurech. Existují velké výstavy hýbacích plastik dinosaurů, ve skutečné velikosti, a děti to milují. A taky DVD s dinosaury a hračky jako dinosaury. V knížce je nakreslený takový holčičí pokojík s dinosaury a růžovým holčičím povlečením postele. A jako sympatické postavy jsou tam dědeček a babička. Konečně text, v kterém není dědeček vylíčen jako machista a falokrat páchající domácí násilí a babička není popsána jako alkoholička na práškách s neuspořádaným sexuálním životem a zároveň trpící návaly z přechodu.

Třetí knížka má divočejší obálku, ale já mám rád kubismus a Františka Tichého a Salvátora Dalího, a tak mi to nevadí. Jmenuje se „Aby se děti divily“ (nakl. Jonathan Livingston). A jsou v ní pohádky „O bílé velrybě“ a „O švestkové chaloupce a veselé školičce“ a další a uvnitř klasické veselé obrázky. Bude se to bezvadně číst mrňatům před spaním. Jsou ty pohádky dlouhé tak akorát.

Poslední dětskou knížku mi nesehnala žádná redaktorka. Ale dal mi ji redaktor. Redaktor a spisovatel sci-fi a fantasy knih, co se známe už léta. Jmenuje se Vlado Ríša a sci-fi čtenáři jej znají jako autora nových příběhů Barbara Conana a dalších knih vydaných pod pseudonymem Richard D. Evans. Překládá z ruštiny a také mu v Rusku vycházejí sci-fi knížky.

A najednou knížka pro děti. V halasu setkání scifistů zvaném „SSSR“ (Setkání Starých Scifistických Rarit) nad svatomartinskou husou s knedlíky a zelím a pivem z místního pivovaru mi říkal cosi (tedy spíš hulákal do ucha), že ji psal pro syna. Ale to asi spíš pro vnuka. A zase je to o holčičce. O Michalce a jejích klučičích rozjívených kamarádech, a tajemné želvě, co byla nakreslená na dvorku a pak ožila. A veze děti do tajemného světa – no, autor žánru „fantasy“ se nezapře.

A protože blbost kvete na světě pořád, knížka „Stříbrný paprsek“, vydaná nakl. Fotrunalibri, napsaná česky Slovákem z Rožňavy se nesmí na Slovensku prodávat, protože je pro malé děti a ty smí číst jenom slovensky. Podle místních zákonů. To je stejná chujovina, jako když slyším v televizi slovenské herce, jak je někdo dabuje do češtiny. Oni holt na Slovensku v kultuře ještě řádí „národniari“ a u nás ti „zahraniční experti“ šéfující soukromé televizi. Oni asi netuší, že každý Čech rozumí slovensky. Dabování Slováků v ČT je pak ukázka normálního magorismu.

Tramvaj „trojka“ mne dovezla až do Kobylis, což je bezvadné, aspoň něco se od mých klukovských let nezměnilo. Jinak ale skoro všechno. Ale Vánoce stále platí, Ježíšek naděluje pod stromeček.. Takže kdybyste nevěděli co pod stromeček - kupte jim knihu. Klidně jinou, než o kterých píšu. Ale knihu. Hlavně dětem.

Je skoro noc, na místě, kde stával Srbův statek, je pod zemí stanice metra, nad ní restaurace Kobyla, na čtyřproudé silnici (dva pruhy sem a dva tam) staví jeden autobus za druhým, městské, i ty Ropidu, co jezdí každou půlhodinu do Mělníka a Teplic a tak i jinam různě, a na místě hračkářství, co jsme si tam chodili kupovat kuličky, je stanice tramvají. A na sloupech u stanic krabice, co ukazují přesný čas a teplotu. Červeně.

Ale když zajdu mezi domy kousek dál, svítí na nebi stejné hvězdy, jako když mi bylo deset. Z kostela od Salesiánů zní opět zvon.

Gloria in excelsis Deo.